Historie Mistrovství světa ve fotbale (6.)

Celá planeta se vzpamatovávala z hrůz způsobených druhou světovou válkou. Budoucnost FIFA World Cup byla nejistá, zpustošená Evropa si nemohla dovolit vynaložení potřebných investic k zorganizování takové sportovní události. Když se ovšem pro roli hostitele nabídla Brazílie, byl světový šampionát zachráněn. Po dlouhé dvanáctileté přestávce se tedy v roce 1950 uskutečnil další Mundial, teprve druhý na jihoamerické půdě.

Italský fotbal zasáhla letecká tragédie Superga

Od posledního MS sice uplynula nezvykle dlouhá doba, pořád ovšem platilo, že italský tým patří mezi světovou elitu. Vítězové šampionátů z let 1934 a 1938 měli silnou fotbalovou generaci i ve 40. letech. Jenže 4. května 1949 se zapsal do italských sportovních dějin černým písmem. Osudového dne totiž zahynulo při letecké katastrofě 31 členů AC Turín, když se vraceli z přátelského utkání v Lisabonu. Letadlo kvůli špatné viditelnosti narazilo do zdi Baziliky Superga.

Na palubě byla řada italských reprezentantů. AC Turín totiž patřil mezi nejlepší světová mužstva. Přezdívalo se mu "Grande Torino" a ve 40. letech Býci vyhráli pět domácích titulů. Tragédie "Superga" naprosto ochromilo italský fotbal. Italové byli jakožto obhájci titulu pozváni na MS 1950, a nakonec jej přijali. Do Brazílie však raději cestovali lodí.

Některé země včetně Československa zamítly svou účast

Dozvuky druhé světové války ovlivňovaly i fotbalový Mundial. Německo s Japonskem se nemohly zúčastnit. Sověty okupované Východní Německo ještě nezaložilo fotbalovou asociaci. Mnoho zemí odmítlo odehrát kvalifikaci, zejména státy za železnou oponou, včetně Sovětského svazu, Maďarska i Československa. V Jižní Americe zase odstoupily Argentina, Ekvádor a Peru, čímž se automaticky posunuly na šampionát týmy Chile, Bolívie, Paraguaje a Uruguaje, která se na MS vrátila po 20 letech poté, co předchozí dva turnaje bojkotovala. Bez boje získala místo také Indie, díky neúčasti Barmy, Filipín a Indonésie.

Kolébko fotbalu, vítej na Mistrovství světa

Poprvé byly naopak pozvány britské země, které se v roce 1946 po sedmnácti letech znovu připojily mezi členy FIFA. Rozhodlo se, že 1949/50 British Home Championship bude zároveň kvalifikační skupinou, která první dva týmy pošle na závěrečný turnaj. Předseda Skotské fotbalové asociace George Graham však před kvalifikací řekl, že Skoti na MS pojedou jedině jako vítězové Home Championship. Jenže skotský tým skončil až druhý za Anglií. A přestože si tím zajistil právo startovat v Brazílii, ani mnoho přímluv (i ze strany Anglie) nepřemluvilo Grahama, jenž zůstal neústupný a Skotové se tedy ze šampionátu odhlásili.

Turecko svou účast vzdalo z důvodu finančních problémů a nákladů na cestu. FIFA nabídla dvě volná místa Francii, Irsku a Polsku, kteří byli vyřazeni v kvalifikaci. Pozvánku přijala jen Francie, která ale nakonec přeci jen po losu stejně odstoupila, taktéž kvůli cestovním výdajům. Nakonec nepřijela ani Indie, údajně rovněž z finančních důvodů. FIFA však přistoupila na to, že Indům pokryje většinu cestovních výdajů. Spekulovalo se tedy o tom, že Indové nechtěli přijet do Brazílie kvůli novému pravidlu, které FIFA zavedla po Olympijských hrách 1948 v Londýně. Tam totiž Indové hráli bosi, ale na Mistrovství světa už byla povinná obuv.

Místo vyřazovacích bojů finálová skupina

MS 1950 bylo jediným šampionátem, který neměl finále. Vyřazovací formát byl totiž nahrazen dvěma skupinovými fázemi. Organizátoři naplánovali turnaj do čtyř čtyřčlenných skupin, přičemž vítězové každé z nich měli postoupit do finálové skupiny, v níž by se hrálo formátem každý s každým. Pořadatelé chtěli tuto změnu především proto, že investovali mnoho prostředků do stadionů a infrastruktury. Zatímco starý play-off formát obsahoval pouze 16 zápasů, ve skupinovém systému by se na Mundialu odehrálo 30 utkání, a tudíž by organizátoři získali vyšší příjmy z prodaných vstupenek.

Nový systém navíc každému účastníkovi turnaje zaručoval alespoň tři zápasy, čímž více povzbuzoval evropské týmy k daleké cestě přes oceán. FIFA sice tento návrh zamítla, ale Brazilci kontrovali hrozbou, že ustoupí od pořadatelství, a tak dostal nový formát zelenou. Vítězství ve skupině znamenalo zisk dvou bodů, remíza jednoho. V případě shodného počtu bodů mezi nejlepšími týmy mělo o postupujícím rozhodnout play-off.

Strážce trofeje Ottorino Barassi vrátil poklad představitelům FIFA

Po mnoha odstoupeních už ovšem nebylo mnoho času na pozvání dalších náhradníků, a tak se MS zúčastnilo jen 13 zemí. Základní skupiny zůstaly rozděleny podle původního losu, ve čtvrté skupině tak zůstaly jen Uruguay a Bolívie. Organizátoři ovšem velmi podcenili logistickou část a některé týmy musely mezi utkáními ve skupinách překonávat dlouhé vzdálenosti. To se netýkalo Brazílie, která sehrála dva zápasy v Rio de Janeiru a jeden v relativně blízkém Sao Paulu.

Ottorino Barassi během války schovával vítěznou trofej doma v krabici od bot a před šampionátem pohár vrátil FIFA. Trofej dostala nový název, Jules Rimet Cup, na počest 25letého výročí prezidenta FIFA ve funkci.

Angličané ani Italové se v Brazílii neprosadili

Jedinými debutanty v závěrečném Mistrovství světa byli Angličané. Anglii se ale premiéra nepovedla. Nejprve prohrála 0:1 se Spojenými státy, což byl obrovský šok. Poté stejným výsledkem Angličané podlehli i Španělsku a svou první účast na MS tak zakončili už po základní skupině. Ani obhájci titulu nezažili povedený šampionát. Itálie poprvé v historii prohrála zápas na Mistrovství světa, když v úvodním utkání skupiny podlehla 2:3 Švédsku a do finálové skupiny se neprobojovala.

Na poslední zápas Skupiny 1 přijeli Švýcaři i Mexičané pouze s červenými dresy. Hod mincí sice přisoudil Mexiku právo ponechat si vlastní dresy, Mexičané ovšem předvedli pěkné gesto a nechali soupeře hrát ve vlastních barvách. Sami přitom oblékli bílo-modré pruhované dresy zapůjčené lokálním klubem Esporte Clube Cruzeiro. Bylo to poprvé, co některý tým na MS neodehrál zápas s vlastními dresy.

Brazilci neohroženě směřovali za titulem

Do finálové skupiny prošly Brazílie, Španělsko, Švédsko a Uruguay. Vítěz skupiny se měl stát světovým šampionem. Šest zápasů bylo rozděleno mezi Rio de Janeiro a Sao Paulo. Brazílie odehrála všechna svá utkání finálové skupiny na novém, ikonickém Estádio do Maracanã v Riu. Domácí Kanárci zametli se Švédy (7:1) a poté i se Španěly (6:1). Vše směřovalo k tomu, že potřetí v historii vyhraje FIFA World Cup pořadatelská země. Před závěrečným zápasem byla Brazílie v čele skupiny s jednobodovým náskokem před Uruguají.

Ve finálové skupině došlo na rozhodující zápas, považovaný za finále

Vzájemný souboj byl tedy "de facto" finále a i FIFA dnes toto utkání označuje jako finálový zápas, přestože oficiálně se žádné finále nehrálo. Důležitost zápasu byla ovšem absolutní a 16. července se na zápas přišlo podívat 200 tisíc diváků - rekordní návštěva v dějinách MS. Brazílii stačila remíza a titul by byl její.

O triumfu Brazílie skoro nikdo nepochyboval. Zatímco domácí předváděli ve finálové skupině úchvatný ofenzivní fotbal, Uruguay v 73. minutě pouze zachránila remízu 2:2 se Španělskem a proti Švédsku vyhrála 3:2 díky závěrečným dvěma trefám Mígueze ze 77. a 85. minuty. Brazilci navíc v předchozím roce jasně ovládli Copa América, když v osmi utkáních nasázeli 46 branek (Uruguay mimochodem vyprovodili výsledkem 5:1).

Brazílie v čele se starostou Ria de Janeira slavila už před "finále"

Veřejnost oslavovala Brazilce jako šampiony už před rozhodujícím zápasem. Bylo vyrobeno dvaadvacet zlatých medailí se jménem každého člena brazilského týmu. Starosta Ria de Janeira dokonce pronesl řeč: "Vy, hráči, kteří za méně než pár hodin budete miliony krajanů oslavováni jako šampioni! Vy, kdo nemáte žádné soupeře na celé polokouli! Vy, kdo porazíte kteréhokoli protivníka. Vy, koho já už teď zdravím jako vítěze!". Pro mistrovské oslavy byla složena píseň "Brasil os vencedores" (Brazílie, vítězové).

V ulicích Ria se před zápasem rozprostřel improvizovaný karneval. Brazilské noviny O Mundo vydaly před zápasem výtisk, který obsahoval fotografii brazilského týmu s popiskem "Toto jsou světoví šampioni". Uruguayský kapitán Obdulio Varela nakoupil mnoho výtisků, rozházel je ve sprše po zemi a nabádal své spoluhráče, aby noviny pomočili.

Maracanazo: šokující obrat Uruguayců, který vstoupil do dějin fotbalu

I samotný průběh zápasu nasvědčoval tomu, že Kanárci skutečně vybojují svůj první titul. Brazílie v první půli svého soupeře zatlačila, a přestože žádnou šanci nezužitkovala, po 78 sekundách druhého poločasu ukončil čekání na první trefu Friaça, který hlavou poslal domácí do vedení. Uruguay ovšem dokázala v 66. minutě vyrovnat zásluhou Juana Alberta Schiaffina a jedenáct minut před koncem pak otočil skóre Alcides Ghiggia, čímž zařídil jedno z největších překvapení v historii fotbalu. Uruguay šokovala brazilské hráče i diváky a podruhé vyhrála světový šampionát. Fanoušci na Maracané oněměli, bouřlivou atmosféru na stadionu vystřídalo naprosté ticho. Utkání vešlo do dějin pod názvem "Maracanazo".

Brazilské selhání vedlo ke vzniku tradičních žlutých dresů

Brazílie ve finálovém zápase oblékla bílé dresy s modrými límečky a po neuvěřitelném fiasku byly tyto dresy kritizovány jako "nevlastenecké". Vznikl tlak na změnu, aby byly dresy v souladu s národními barvami. O čtyři roky později brazilští fotbalisté poprvé nastoupili v dnes tradičních žlutozelených dresech s modrými trenýrkami a bílými stulpnami.

Domácí tým nemohl uchlácholit ani fakt, že ve svém středu měla nejlepšího střelce turnaje Ademira, jenž vsítil osm branek. Polovinu z nich nastřílel při demolici Švédska ve finálové skupině. Uruguayský střelec rozhodujícího gólu Ghiggia byl posledním žijícím finalistou, zemřel 16. července 2015 - přesně 65 let poté, co poslal Brazílii do kolen. Píseň "Brasil os vencedores" nikdy nezazněla. Zklamání Brazilců bylo nesmírné, ale zlatá éra Brazílie měla teprve přijít...

Komentáře

Přispívat mohou pouze přihlášení uživatelé. Pokud chcete vložit komentář, přihlaste se ZDE.