1. BetArena.cz >
2. Hokej

Na olympiádu s Jágrem i Haškem? Na Zimních olympijských hrách 2006 v Turíně česká hokejová reprezentace opět vsadila na zkušené veterány. I díky nim Češi patřili k největším favoritům na zlato, v novém formátu hraný turínský turnaj však přinesl nejedno překvapení. O všech se dočtete v dalším dílu seriálu o historii hokeje na ZOH.

ZOH 2006 v Turíně – Češi s novým trenérem – Soupiska
Největší favorité – Nový formát – Komplikace ve skupině
Derby ve čtvrtfinále – Semifinále – Zápas o bronz – Finále

<< předchozí díl – následující díl >>

Foto: BetArena.cz

Ještě jedno Nagano? ZOH 2006 v Turíně opět přivítaly hráče NHL

„Jeden je jako cholera, druhý jako mor.“ Takovou neobvyklou lichotkou švédský trenér Bengt-Ake Gustafsson nastínil, že český a kanadský tým na Zimní olympijské hry 2006 v Turíně přicestovaly s velmi silnými výběry. To ale platilo o všech zúčastněných zemích, vždyť již potřetí v řadě se po olympijském ledě mohly sklouznout hvězdy zámořské NHL. Novodobí gladiátoři zvedající diváky ze sedadel, ti nejlepší z nejlepších.

O tom, že půl století po předchozích italských hrách v Cortině d'Ampezzo budou moci v Turíně startovat nejlepší hokejisté světa se rozhodlo až v červenci 2005, tři čtvrtě roku před startem olympiády. Hokejová NHL se tehdy vzpamatovávala z nevídané výluky, která z hokejových kronik navždy vyškrtla celou sezónu 2004/05. Hráči a majitelé se přeli o znění nové kolektivní smlouvy, jejíž finální podoba v sobě obsahovala i důležitou klauzuli o přerušení soutěže nejen při turínském turnaji, ale i při dalších ZOH 2010 ve Vancouveru. Po špičkovém hokeji lačnící fanoušci měli hned několik důvodů k oslavě – ti čeští nevyjímaje.

Všichni měli ještě v živé paměti výsledek prvního podobného měření sil, kterému jsme v našem seriálu o historii hokeje na ZOH věnovali kompletní sedmý díl. Těžko si představit větší úspěch než vítězství v Naganu 1998, zcela jistě pak jde o první olympijský triumf v dějinách jak samostatného Česka, tak celého Československa. Než je mohlo přivítat do euforie ponořené a zcela zaplněné Staroměstské náměstí v Praze, museli naganští hrdinové v play-off odklidit z cesty ty největší favority. Přes zastávky USA, Kanada a Rusko až do zlaté cílové stanice dojel podceňovaný tým, který kouč Ivan Hlinka, zcela překvapivě, rovnoměrně namíchal z hráčů NHL i evropských soutěží.

Na dalších ZOH v Salt Lake City, kde už českou soupisku tvořili především zámořští profesionálové, cesta za obhajobou skončila již ve čtvrtfinále. Za předvedený výkon ale naši hokejisté sklidili slova uznání a i k Turínu čeští fanoušci vzhlíželi s velkými nadějemi. Co do síly příběhu se sice nic nemohlo vyrovnat podceňované naganské partě. Hokej se ale přece hraje na výhry, že? A právě s ambicí znovu se zařadit mezi české olympijské vítěze na ZOH čeští lvi do Itálie odcestovali. A to včetně několika veteránů z Nagana, jimž u nohou ležel celý národ i příznivci nejlepší hokejové ligy světa.

Český tým vedli naganští hrdinové i nový trenér

Pokud jde o poměr hráčů z NHL a evropských soutěží v okamžiku zveřejnění české nominace pro ZOH v Turíně, kanadsko-americká liga vyhrává na celé čáře. Konkrétně v poměru 22:1, jak vyšlo najevo při zveřejnění soupisky na očekávané tiskové konferenci dva dny před Štědrým dnem. Osamělým evropským bojovníkem byl mimochodem liberecký gólman Milan Hnilička. Stoprocentní bilancí by se však NHL nepyšnila ani o rok dříve (kvůli výluce by vyšla naprázdno), a dokonce ani na přelomu let 2002 a 2003. Minimálně jeden z hokejistů se totiž tou dobou místo po ledových plochách proháněl možná tak po golfových greenech, jak bývá v hokejovém důchodu zvykem.

Krásné a příjemné vzpomínky na Nagano pomohl oživit návrat Dominika Haška do reprezentačního dresu. Dominátor, hlavní strůjce olympijského vítězství, po čtvrtfinále v Salt Lake City 2002 prohlásil: „Buďme realisté. Je mi sedmatřicet let a na příští olympiádě se určitě neobjevím. Byl to můj poslední zápas za reprezentaci.“ O čtyři měsíce později, po vytouženém triumfu ve Stanley Cupu, se pak Hašek podobně rozloučil i s klubou kariérou. Pokud jde ale o Dominátorova slova o posledních zápasech, česká veřejnost se je naučila brát s rezervou.

Držitel dvou Hart Memorial Trophy pro nejužitečnějšího ligového hráče bez vrcholového hokeje vydržel jen sezónu, již v ročníku 2003/04 se znovu oblékl do dresu Detroitu. Zranění třísel jej pustilo pouze do 14 zápasů, během výluky v dalším ročníku se ale Dominik dal zdravotně do pořádku a po restartu NHL zářil v dresu Ottawy Senators.

Do Turína odcestoval s druhou nejlepší úspěšností zákroků i průměrem obdržených branek v celé NHL. I ve svých hokejově pokročilých 41 letech byl akrobat z Pardubic rozdílovým hráčem a kromě aktuální formy na společný olympijský stůl přinášel i osobní autoritu i nezměrné zkušenosti. Vždyť měl startovat již na čtvrté olympiádě, poprvé si zahrál na ZOH 1988 v Calgary.

Když se řekne A, je třeba dodat i B. Již potřetí v řadě českou útočnou letku do olympijských klání vedl fenomenální Jaromír Jágr. Další z dlouhověkých matadorů výlukový ročník strávil v dresu mateřského Kladna i Omsku v Superlize, předchůdci ruské KHL. Když se pak vrátil za Atlantik, slavná Madison Square Garden žasla nad jeho uměním.

Olympijská sezóna vyústila v jedny z nejlepších statistik Jágrovy neuvěřitelné kariéry, v dresu New York Rangers v kompletní porci 82 zápasů nastřádal 123 bodů (54+69). O Art Ross Trophy pro krále kanadského bodování NHL jej až v posledním zápase připravil Joe Thornton, trofej pro nejlepšího hráče podle názoru samotných hokejistů ale skončila v Jaromírově široké náruči. Že evropská anabáze Jágra pokropila živou vodou? To byla před návratem na evropský a zároveň olympijský led ta nejlepší možná zpráva.

Jágrovi Jezdci byli se čtyřmi hráči vůbec největší zásobárnou českého talentu pro turínské hry. Původně bylo nominováno dokonce pět zástupců „Blueshirts“, avšak 23letého mladíka Petra Průchu po poškození kolenních vazů v nominaci vystřídal o poznání zkušenější Patrik Eliáš. Ze společného působení se ale znalo více hráčů. Ostatně i z toho, které v únoru 1998 přetvořilo naši kolektivní paměť. Do Turína vyrazilo hned osm pamětníků naganského vítězství a to, že hned tři zrovna působili na Manhattanu, boří teorie o snaze vybrat co nejvíce newyorských spoluhráčů pro Jágrovo herní pohodlí. O zisk své druhé zlaté olympijské medaile 2006 tedy usilovali:

• Brankáři – Dominik Hašek, Milan Hnilička
• Obránci – Jaroslav Špaček
• Útočníci – Milan Hejduk, Jaromír Jágr, Robert Lang, Martin Ručinský, Martin Straka

Zlatých medailistů však naše soupiska obsahovala mnohem víc. Nesmíme zapomenout na to, že Češi do Turína mířili jako úřadující světoví šampioni. Cenný titul, již pátý v historii samostatné České republiky, hokejisté vybojovali v květnu 2005 ve Vídni. Vítězství bylo o to cennější, že úroveň rakouského šampionátu byla díky zámořské výluce nebývale vysoká a v různých dresech se představili mnozí z budoucích olympioniků. V tom českém jich bylo čtrnáct, včetně Vokouna, Jágra či bratrů Kaberleových.

Kostra družstva tedy zůstala víceméně neměnná, to samé však nejde říci o složení realizačního týmu. Ještě ve Vídni Čechy k titulu mistrů světa dovedl naganský kapitán Vladimír Růžička, v Turíně už ze střídačky zazníval hlas hlavního trenéra Aloise Hadamczika. Tehdy 53letý kouč pro mnohé představoval kontroverzní volbu, stály za ním ale velmi zajímavé výsledky.

Titul sice nezískal, ale během devíti sezón v hokejové extralize své svěřence šestkrát dovedl do semifinále, z toho dvakrát až do titulových zápasů. Zároveň jako hlavní trenér dvacítky v roce 2005 slavil bronz na světovém juniorském šampionátu. „Cítím, že jsem dosáhl trenérského vrcholu,“ pravil Hadamczik po svém uvedení do funkce. K tomu, aby po vzoru zesnulého Ivana Hlinky dosáhl i vrcholu olympijského, mu v Turíně 2006 měli pomoci tito hráči.

Soupiska českého týmu na ZOH 2006 v Turíně

Mezi největšími favority i Kanada a Švédsko

Potěšující bylo, že bookmakeři sázkových kanceláří před startem nejlepšího hokejového turnaje světa považovali Čechy za druhé největší favority na zlato. Těmi největšími pak byli – vcelku pochopitelně – kanadští obhájci prvenství. Dopřát kolébce hokeje po půl století trvajícím zlatém suchu druhý titul v řadě chtěl tradičně talentovaný výběr, který jako hlavní trenér opět vedl zkušený Pat Quinn.

Generační obměna byla poměrně výrazná a v 23členném týmu se objevilo pouze osm vítězů předchozí olympiády. Nově příchozí ale rozhodně měli co nabídnout, ať už to byl Jágrův přemožitel v souboji o Art Ross Trophy Joe Thornton, padesátigólový střelec Dany Heatley, nebo trojice spoluhráčů z útoku Tampy Bay Martin St. Louis, Brad Richards a Vincent Lecavalier. Po čtyřech letech se na hry vrátili brankář Martin Brodeur, obránci Rob Blake, Adam Foote a Chris Pronger a také útočníci Simon Gagné, Jarome Iginla, Ryan Smyth a Joe Sakic. Ten jako nestarší člen výběru převzal kapitánské céčko po Mariu Lemieuxovi. Obhájců mohlo být hned deset, ale beky Eda Jovanovskiho a Scotta Niedermayera vyřadilo zranění.

Bohaté zkušenosti v kombinaci s dravým mládím? Cti reprezentovat svou vlast se dostalo hned třem jedničkám vstupního draftu NHL z let 1997 (Thornton), 1998 (Lecavalier) a 2002 (Nash). S nevolí naopak mnozí přijímali vyškrtnutí jedničky tehdy nejčerstvější, vycházející 18letá hvězda jménem Sidney Crosby se do užšího výběru nedostala. „Sid the Kid“ si ale své chvíle slávy pod olympijskými kruhy užít ještě měl.

Po Kanadě a Česku pak bookmakeři nejvíce věřili švédské reprezentaci, která chtěla odčinit blamáž ze Salt Lake City. Čtvrtfinálová prohra 3:4 s Běloruskem bude navždy spojována s osudovou minelou brankáře Sala, nesmíme však zapomenout na to, že rozhodujícímu gólu inkasovanému po střele ze středu hřiště předcházelo 57 minut vyrovnané hry. Něco takového se nemělo a nesmělo opakovat, v úvodu článku citovaný trenér Bengt-Ake Gustafsson rozhodně měl s čím pracovat.

V brance se o post jedničky se zkušenějším Stefanem Livem přetahoval 23letý Henrik Lundqvist, obranu pevnou rukou na třetí olympiádě v řadě vedl elegantní Nicklas Lidström. Švédský útok pak vzbuzoval hrůzu jako za dob třicetileté války. Daniel Alfredsson, Peter Forsberg, Markus Näslund, Henrik Zetterberg, dvojčata Daniel a Henrik Sedinové? Pokud měl v Turíně nějaký tým potenciál naplňovat Hlinkovo motto „nepo**** se z toho, dát o gól více než soupeř a pak vyhrajeme“, byl to právě výběr Tre Kronor.

Ta největší mladá hvězda olympiády se oblékla do ruského dresu, „car“ Alexandr Ovečkin ve dvaceti letech stál na prahu fenomenální kariéry. Turín 2006 jej zastihl uprostřed skvělé nováčkovské sezóny, kterou zakončil ziskem 106 bodů (52+54) v 81 zápasech. Calder Memorial Trophy pro nejlepšího zelenáče nemohla skončit v jiných rukou.

A další týmy? Níže si prohlédněte dobové sázkové kurzy, které před začátkem turnaje na prakticky stejnou startovní čáru stavěli Američany, Slováky a Finy. A přehled vám zároveň prozradí, kolik že týmů si olympijský turnaj na ZOH 2006 v Turíně zahrálo. Formát soutěže prošel velkou obměnou a každý zápas získal na důležitosti.

• Kanada: 2,55
• Česká republika: 4,10
• Švédsko: 6
• Rusko: 6,9
• USA: 13,3
• Slovensko: 16
• Finsko: 17
• Švýcarsko, Lotyšsko: 500
• Německo, Itálie, Kazachstán: 600

Nový formát turnaje, důležitější souboje ve skupinách

Jak už jste si mohli prohlédnout, v roce 2006 se v hlavní olympijské soutěži představilo dvanáct hokejových reprezentací rozdělených do dvou skupin. O složení bylo jasno již rok dopředu. Osm družstev postoupilo na základě postavení v žebříčku IIHF, pozvánku na nejlepší hokejový turnaj obdržela i hostitelská Itálie. Zbývající místa obsadili vítězové tří kvalifikačních turnajů, tedy Švýcarsko, Lotyšsko a Kazachstán. Bělorusové si tentokrát možnost zaskočit favority nevysloužili.

Na posledních dvou olympijských turnajích výsledky základních skupin pouze určovaly výchozí pozici pro čtvrtfinále, tentokrát však do play-off postupovaly pouze čtyři nejlepší celky z každé skupiny. Pro ty ostatní měla medailová mise skončit po pěti odehraných zápasech. Celkem bylo na programu 38 zápasů, hostily je nově vybudovaná aréna Palasport Olimpico (kapacita 12 350 sledujících) i dočasně přestavěné kongresové centrum Torino Esposizioni s kapacitou 4 320 diváků. Že nejde o zrovna největší hokejové svatostánky? Televizní živé přenosy mířily k třem miliardám diváků.

Mužský hokejový turnaj na jubilejních XX. zimních olympijských hrách probíhal v termínu od 11. do 26. února a hokejisté se mohli zúčastnit zahajovacího ceremoniálu. 84člennou českou výpravu jako vlajkonoška vedla osmnáctiletá rychlobruslařka Martina Sáblíková, na plochu Stadio Olimpico Grande Torino naši sportovci symbolicky nastupovali hned za těmi kanadskými. Zhruba takové mělo být podle očekávání i pořadí v základní skupině A. Předpoklady ale historii nepíší, že?

Hašek v Turíně pochytal všechny střely. Byly pouze čtyři

Kapitána české fotbalové reprezentace z Mistrovství světa ve fotbale Pavla Nedvěda Turín do svého srdce přijal již dávno před rokem 2006. Našim hokejistům pak mohli fanoušci v severoitalském městě poprvé projevit sympatie 15. února – a bylo proč tleskat. V zahajovacím utkání ČR porazila Německo 4:1, když se dokázala oklepat z inkasované branky do šaten a od druhé třetiny držela výsledkové otěže ve svých rukou. První dva góly ve 22. a 24. minutě obstaral Tomáš Kaberle, v 58. minutě se trefil i Jaromír Jágr a naše vítězství gólem do prázdné branky pečetil David Výborný.

U „Kabelkova“ prvního gólu si připsal asistenci brankář Tomáš Vokoun. To není jen historická perlička, to je důležitá informace o průběhu utkání a ostatně i celého turnaje. Vokoun totiž v desáté minutě vystřídal zraněného Dominika Haška. Dominátor, nezpochybnitelná česká jednička, si při čtvrtém zásahu v utkání poranil stehenní přitahovač. S mrštným, až gymnastickým stylem chytání se takové zranění neslučovalo. Do hry už se nevrátil. „Ještě jsem o tom tolik nepřemýšlel, ale pravděpodobně je to asi největší zklamání, které jsem kdy zažil,“ pravil smutný Hašek, když již 17. února olympijské dějiště předčasně opouštěl.

Nebyl sám. Po pouhých dvou třetinách si Patrik Eliáš poranil žebra a ani on už se do českého dresu v Turíně neoblékl. Ďábel z New Jersey přitom sám v olympijské nominaci nahradil zraněného Petra Průchu. Vítězství v zahajovacím utkání se stejným soupeřem, kterého jsme na úvod her v Salt Lake City porazili 8:2, bylo krví vykoupeno pouze obrazně. Realizační tým však musel bít na poplach zcela reálně. Povolávacího rozkazu se narychlo dočkali brankář Dušan Salfický (Voskresensk, Rusko) a útočník Aleš Kotalík (Buffalo, NHL). Druhý jmenovaný si olympijskou přestávku užíval při sledování přímých přenosů na dovolené v Česku. Nyní měl přiložit ruku ke společnému, avšak notně ohroženému medailovému dílu.

Česko vs Německo 4:1 (0:1, 2:0, 2:0)

• Branky ČR: 21:02 T. Kaberle (Kubina, Vokoun), 23:38 T. Kaberle (Straka, Jágr), 57:47 Jágr, 59:32 Výborný EN
• Branky Německa: 19:10 Boos PP (Sulzer)
• Vyloučení: 6:5
• Střely: 34:25

Mračna nad Turínem – český postup v ohrožení

Švýcaři dokázali vybojovat bronzové medaile na domácích ZOH 1928 a ZOH 1948 ve Svatém Mořici, léta páně 2006 však patřili spíše mezi hokejové „trpaslíky“. Takové, kteří mohou favority v případě podcenění zaskočit. A takové, kteří přesně to v utkání Česko vs Švýcarsko udělali.

Domácí média mohla psát o obrovských rozpacích či udělené lekci, Švýcaři nás ani jednou nepustili do vedení a vyhráli 3:2. Že občas selže koncovka, to se stává. Favorité však měli problém si i při vysoké střelecké aktivitě výraznější šance vůbec vytvářet, bezzubé byly i české přesilovky. V jedné jsme dokonce inkasovali, Paterlini v polovině zápasu ve vlastním oslabení zvyšoval na 2:1. Na české straně v úvodu třetí části srovnával Marek Židlický, zemi helvétského kříže však k prvnímu vítězství nad samostatnou Českou republikou definitivně nasměroval Mark Streit v 47. minutě. Ano, potrestal naše vyloučení. Zapamatovat si, že se švýcarským týmem bylo třeba počítat, pro další pokračování článku přijde vhod.

Česko vs Švýcarsko 2:3 (0:1, 1:1, 1:1)

• Branky ČR: 22:55 Jágr (Straka, Prospal), 41:00 Židlický (Hemský, Ručinský)
• Branky Švýcarska: 5:11 Ziegler (Rüthermann), 29:44 Taperlini SH, 46:42 Streit PP (Seger, Plüss)
• Vyloučení: 7:10
• Střely: 42:19

Jedno klopýtnutí je náhoda, dvě už jsou série. V našem třetím olympijském utkání Česko versus Finsko jsme čelili týmu plnému ostřílených veteránů, který se uznávaný magazín The Hockey News nebál nazvat nejlepším výběrem v historii Suomi. Když v útoku řádila jména jako Teemu Selanne, Saku Koivu nebo v životní formě hrající Olli Jokinen, jen těžko se dá oponovat. Dobrou zprávou je, že Finům jsme dokázali vstřelit dva góly, oba v přesilovkách zařídil Marek Židlický. Poněkud horší už je skutečnost, že seveřané celou základní skupiny zakončili se skóre 19:2.

A to díky vítězstvím nad ČR v poměru 4:2. První Židlického gól otevíral skóre, ten druhý srovnával na 2:2. Na opačné straně se mezitím trefili Jokinen s Jerem Lehtinenem. Rozhodující gól vstřelil Teemu Selanne překvapivou ranou nad Vokounovo rameno jen půl minuty po začátku třetí třetiny, ještě jednou na něj stihl navázat jinak defenzivně laděný forvard Lehtinen.

Pouhé dva góly z 39 střel? Kromě nízké efektivity a ztracených bodů českou veřejnost trápilo i zranění Jaromíra Jágra, který ze zápasu odstoupil ve druhé třetině. Ze střetu s Jarkkem Ruutuem si odnesl devět stehů na tváři, Fin pro změnu vyfasoval trest na pět minut plus do konce utkání a také dlouhotrvající nevraživost českých fanoušků. Podezření na otřes mozku se u naší útočné hvězdy nepotvrdilo, i tak český tým schytal nečekaně mnoho ran a musel se strachovat o samotný postup ze skupiny. Finové (a spolu s nimi v druhé skupině i Slováci) už ho naopak po třech zápasech měli v kapse.

Česko vs Finsko 2:4 (1:1, 1:1, 0:2)

• Branky ČR: 8:25 Židlický PP (Lang, Hejduk), 38:17 Židlický PP (Lang, Špaček)
• Branky Finska: 14:14 Jokinen (Koivu, Peltonen), 35:02 Lehtinen PP (Timonen), 40:30 Selanne (Lehtinen, Koivu), 48:33 Lehtinen (Koivu, Selanne)
• Vyloučení: 6:7, navíc Ruutu (Finsko) 5 min. plus do konce utkání
• Střely: 39:32

Cesta do play-off vedla přes domácí

Podle původního scénáře mělo být předposlední skupinové utkání s Itálií zápasem oddechovým, ale ve skutečnosti, řečeno karetní terminologií, český tým hrál pokerový all-in. Další zaváhání nás mohlo stát postup do vyřazovací části, domácí celek naopak v prvním vzájemném olympijském měření sil v novodobé historii neměl co ztratit.

Dejme si však ruku na srdce, výhra outsidera by byla neskutečným hokejovým překvapením. I když rekordní výhře 22:3 ze ZOH 1948 se český tým nepřiblížil a úspěšnost zakončení znovu nijak nevybočovala z normálu, důležitý zápas naši hokejisté zvládli a po úvodní brance Milana Hejduka a následném hat-tricku Václava Prospala zvítězili 4:1. Tomáš Vokoun si při posledním Prospalově gólu připsal již druhou asistenci na turnaji, mnohem důležitější ale byla dvojka v kolonce výher.

„Samozřejmě nehrajeme tak, jak bychom si představovali. Ale vyhráli jsme a teď se musíme připravit na Kanadu a pořád se snažit zdokonalovat náš systém,“ věřil obránce František Kaberle v rozhovoru pro Český rozhlas, že v důležitých chvílích do sebe všechny dílky hokejové skládačky konečně zapadnou. Díky dalším skupinovým výsledkům už navíc bylo jisté, že si zahrajeme play-off. Poslední zápas měl rozhodnout s kým.

Česko vs Itálie 4:1 (2:0, 1:0, 1:1)

• Branky ČR: 12:57 Hejduk (Výborný, T. Kaberle), 14:20 Prospal (Jágr, Straka), 28:36 Prospal SH (Straka), 58:40 Prospal EN (Straka, Vokoun)
• Branky Itálie: 57:53 Parco (de Bettin, Iob)
• Vyloučení: 10:14 plus Tuzzolino (Itálie) 20+10 minut
• Střely: 43:16

Český vstup do turnaje možná budil rozpaky, pod palbou kritiky se ale ocitly i kanadské hvězdy. Nikoli kvůli prvním dvěma zápasům, s Italy (7:2) i Němci (5:1) si favorité poradili přesvědčivě. Prvotřídní šok ale kolébka hokeje prožila při prohře 0:2 se Švýcarskem. Svou původní vlast dvěma brankami popravil kanadský rodák Paul DiPietro, šampion Staley Cupu z roku 1993 získal švýcarské občanství rok před turínskou olympiádou. Střelný prach Kanaďanům zvlhl i v utkání s Finskem (0:2) a v závěrečném skupinovém utkání ČR vs Kanada se tak střetly dva celky, které nutně potřebovaly zvednout sebevědomí.

Samostatná Česká republika se v ledním hokeji na ZOH s Kanadou střetla počtvrté, vyrovnaná bilance obsahovala prohru 2:3 PP ze čtvrtfinále 1994, slavné vítězství 2:1 po samostatných nájezdech v Naganu 1998 a také remízu 3:3 v základní skupině v Salt Lake City. V únoru 2006 do kronik českého hokeje přibyla prohra 2:3, přičemž snaha nepustit soupeře do trháku se minula účinkem.

Tomáš Vokoun neměl svůj den a z osmi střel v první třetině za svá záda pustil tři; od druhé části tak naši svatyni hájil Milan Hnilička, který se po dvou olympiádách strávených na střídačce či tribuně konečně dočkal ostré zápasové zkoušky. Budoucí úspěšný kandidát do Poslanecké sněmovny v ní obstál na výbornou, všechny rány pochytal. Že jich na něj Kanaďané za dvě třetiny vyslali pouze osm? To už je jiný příběh. Češi na klec Martina Brodeura pálili častěji, z 33 střel se ale ujaly jen ty Pavla Kubiny a Petra Čajánka.

Česko vs Kanada 2:3 (0:3, 1:0, 1:0)

• Branky ČR: 33:46 Kubina PP (Jágr, Ručinský), 42:41 Čajánek (T. Kaberle, Hemský)
• Branky Kanady: 7:37 Richards (Iginla, Pronger), 11:19 St. Louis PP (Lecavalier, Blake), 19:24 Pronger (Thornton)
• Vyloučení: 2:4
• Střely: 33:16

Bylo evidentní, kde český tým tlačí brusle. Ve všech pěti zápasech jsme soupeře přestříleli, zvítězili jsme však jen dvakrát. Z celkových 191 mezi tři tyče mířících ran se jich ujalo čtrnáct, podprůměrnou úspěšnost střelby 7,3 % ještě zvyšovaly dva góly do prázdné klece. Pozitivní však bylo, že za neslaným nemastným působením v základní skupině už jsme mohli udělat tlustou čáru, protože jsme se přesně nad čarou postupu nacházeli – na čtvrté příčce.

A skrz naskrz pozitivní také bylo jméno soupeře pro klíčový čtvrtfinálový zápas. Ať už měl dopadnout jakkoli, mnoha fanouškům se splnil jejich letitý sen. První kolo play-off proti vítězi skupiny B? To znamenalo čtvrtfinálový zápas o vše se Slovenskem. Kde domov můj, nebo snad Nad Tatrou sa blýska? Zaznít mohla pouze jedna polovina dřívější společné hymny.

Konečné pořadí základních skupin na ZOH 2006 v Turíně

Federální derby v olympijském čtvrtfinále

Rozprávka. Takto lze jedním slovem popsat slovenské výsledky ze základní skupiny. V ní si naši bývalí federální partneři postupně poradili s Ruskem (5:3), Lotyšskem (6:3), USA (2:1), Kazachstánem (2:1) i Švédskem (3:0). Přestože nikdy nebyli vyloženými outsidery, plný bodový zisk předčil veškerá očekávání a byl v ostrém kontrastu s výsledky tápajícího Česka.

Základní skupinu Slováci opanovali již při svých prvních ZOH 1994 v Lillehammeru, ve čtvrtfinále však podlehli Rusům 2:3 po prodloužení. V Naganu a Salt Lake City nedokázali uspět v kvalifikaci, která se hrála ještě před příletem posil z NHL. Nyní se na olympijský led mohl konečně postavit slovenský výběr ve své plné síle, vstříc postupu do medailových utkání ho vedli jak zástupci nastupující generace v čele s Mariánem Gáboríkem či brankářem Peterem Budajem, tak zkušení třicátníci Peter Bondra, Miro Šatan nebo kapitán Pavol Demitra. Budiž mu země lehká, jeho číslo 38 Slováci po letecké tragédii v Jaroslavli navždy vyřadili ze sady reprezentačních dresů.

Důvěru pro zlomový zápas dostal Milan Hnilička, jenž dobrými zákroky v úvodu zápasu naznačil, že by slovenský olympijský sen mohl plynule přejít v noční můru. Freddy Krueger se oblékl do dresu s číslem 26, do vedení nás v 13. minutě poslal Martin Ručinský gólem v oslabení. Zkušený útočník se prosadil po samostatném úniku, na bravurně provedenou kličku do bekhendu byl brankář Budaj krátký. První třenina čtvrtfinále českému týmu po utrápených zápasech dodala tolik potřebnou psychickou vzpruhu, Slováci naopak odcházeli do šaten nalomeni. Na střely prohrávali 5:17.

Důležitou roli Ručinský sehrál i u další klíčové akce, když se během pouhých tří sekund z vlastní poloviny propracoval až ke střele. Sice zblokované, ovšem kotouč už naši v útočné třetině udrželi a po dělovce Františka Kaberleho od modré čáry se v závaru nejlépe zorientoval nejlepší střelec NHL ze sezóny 2002/03. Minutu před polovinou zápasu nás Milan Hejduk posílá do vedení 2:0, vše je na nejlepší cestě k postupu.

Slováci samozřejmě mobilizují síly a snaží se utkání zdramatizovat. Daří se jim to zásluhou vůbec nejvýše draftovaného slovenského hokejisty, trojka vstupního výběru NHL pro rok 2000 Marián Gáborík v 44. minutě snižuje na 2:1 z našeho pohledu. Sluší se podotknout, že v závěrečné části Slováci konečně předváděli hru, která je dostala až na první příčku základní skupiny. Bylo ale pozdě.

„Češi hráli velmi dobře v defenzívě a byli nebezpeční z protiútoků,“ mohl nás Ľuboš Bartečko pochválit několik minut poté, co tři sekundy před závěrečnou sirénou Martin Straka pečetil výhru 3:1 trefou do prázdné brány. Již za malou chvíli se pak klubko hráčů v červených dresech objímalo s Milanem Hniličkou, v jednom z nejdůležitějších testů své kariéry obstál na výbornou a výrazně přispěl k postupu do medailových zápasů.

Česko vs Slovensko 3:1 (1:0, 1:0, 1:1)

• Branky ČR: 12:51 Ručinský SH, 28:41 Hejduk (F. Kaberle, Ručinský), 59:57 Straka (EN)
• Branky Slovenska: 43:38 Gáborík (Mari. Hossa)
• Vyloučení: 7:4
• Střely: 28:21

Chronologicky vzato bylo to naše až posledním ze čtyř čtvrtfinálových utkání a již před jeho koncem bylo jasné, že v semifinále narazíme na obávané Švédsko. Tradiční soupeř české reprezentace v prvním kole play-off opět čelil outsiderovi, na fiasko ze Salt Lake City dal zapomenout jasným vítězstvím 6:2 nad Švýcarskem. Mats Sundin se pod rozsudek nad černým koněm turnaje podepsal dvěma góly.

Dění v druhé polovině turnajového pavouku pak otřáslo celým severoamerickým kontinentem. Že Američané nestačili na Finy v poměru 3:4 možná až tak velkým překvapením nebylo, síla amerického výběru oproti předchozím stříbrným hrám přeci jen poklesla. Své mužské kolegy mimochodem o pár dní později pomstily amazonky z USA, které v hokejovém turnaji žen právě nad Finskem zvítězily v souboji o bronzové medaile.

Vraťme se ale k mužskému turnaji – tedy tomu, ve kterém Kanada prohrála 0:2 s Ruskem a svou cestu za obhajobou zakončila již ve čtvrtfinále. Stejně jsme si mimochodem vedli i my čtyři roky po naganském triumfu. Česko v Salt Lake City vynuloval Nikolaj Chabibulin, proti zemi javorového listu v Turíně bezchybně zachytal Jevgenij Nabokov. Kanaďanům srazila vaz hra v oslabení, kterou nejprve v úvodu třetí třetiny potrestal mladík Ovečkin, načež druhý přesilovkový gól půl minuty před koncem přidal Alexej Kovaljov.

Tohle za Atlantikem vidět jistě nechtěli, medailové souboje v Turíně byly záležitostí výhradně evropských týmů. Kolébka hokeje při hledání viníka často poukazovala na generálního manažera Wayna Gretzkyho. Ten samý muž, který sestavil zlaté družstvo pro Salt Lake City, si ihned po vyřazení sám sypal popel na hlavu. „Nikdo jiný za to nemůže. Cítím obrovskou zodpovědnost za to, že jsme nevyhráli,“ vyhnul se Gretzky jakýmkoli kličkám, kterými udivoval během své aktivní kariéry. Jestli ale něco fanoušky opravdu otřáslo, byla to střelecká nemohoucnost kanadských hvězd. Z dvanácti po sobě jdoucích třetin se totiž dokázaly prosadit jen v jediné, kdy třemi brankami v první části rozhodly o vítězství nad ČR. Ve třech utkáních se Kanaďané netrefili ani jednou, namísto medaile se domů vraceli s ostudou. To dámy svou zlatou obhajobu zvládly.

Výsledky čtvrtfinálových zápasů a semifinálové dvojice

Zlatou medaili odvál severní vítr

Jak oslavit postup do semifinále olympijského turnaje? Poctivou fyzickou i taktickou přípravou, k vhození buly důležitého zápasu Česko vs Švédsko mělo dojít 43 hodin po zahájení našeho čtvrtfinále. Čas uběhlý od vůbec prvního olympijského klání obou zemí byl samozřejmě mnohem delší, vždyť poprvé se tehdejší Československo s Tre Kronor utkalo již na LOH 1920 v Antverpách. Naši předci tehdy slavili vítězství 1:0. Celková bilance, pokud tedy počítáme i časy společné republiky, byla vyrovnaná. Ze sedmnácti střetnutí pod pěti kruhy jsme jich osm vyhráli my, osmkrát slavil soupeř. Jednou pak došlo na remízu. Posledních 34 let se mimochodem oba týmy ve vítězství střídaly, což by v Turíně nahrávalo tomu českému.

Stejně tak na naší straně stála i mnohem čerstvější a příhodnější zkušenost, Švédy jsme vyřadili v semifinále posledního světového šampionátu. Ve Vídni jsme zvítězili 3:2 v prodloužení, české góly vstřelili Petr Čajánek, Martin Straka a Radek Dvořák. Jestliže do Turína odcestovalo čtrnáct zlatých medailistů se lvem na prsou, na švédské straně se na odvetu těšilo dvanáct pamětníků vídeňského utkání. Včetně těch největších hvězd.

A tedy i spoluhráče Jaromíra Jágra Henrika Lundqvista, jenž se v průběhu turínské olympiády propracoval do pozice švédské brankářské jedničky. Co na to Češi? Žádný Dominik Hašek, žádný Tomáš Vokoun. Jedničkou se před semifinále mohl nazývat Milan Hnilička, po skvělém výkonu se Slováky se s tímto rozhodnutím trenérů dalo polemizovat jen stěží. Defenziva měla libereckého gólmana podpořit, důsledná obrana byla základním taktickým prvkem. Jeden z klíčových beků Marek Židlický veřejnosti přiblížil, že vyčkávací strategie Švédů se zakládá na vstřelení prvního gólu. „To nesmíme dopustit.“

Realita? 34 sekund po úvodním buly Švédové vedli 1:0, při úspěšné dělovce z prostoru kruhu pro vhazování osamocený Fredrik Modin zrovna důsledně bráněn nebyl. Před rychlostí této akce se ale sluší smeknout. Český tým se z hrozivého startu oklepal a již ve čtvrté minutě zásluhou Filipa Kuby vyrovnal, střela švihem prošla mezi Lundqvistovy betony a tak tak doklouzala za brankovou čáru. Přesto Švédi ovládli první třetinu 2:1, ve čtrnácté minutě Nicklas Lidström od modré vystřelil přesně jako Petr Svoboda při zlatém gólu v Naganu, pouze tentokrát obráncovu ránu tečoval útočník Axelsson.

Severní vítr je krutý – a nás v úvodu druhé třetiny smetla vydatná skandinávská vichřice. Henrik Sedin. Christian Bäckman. Jörgen Jönsson. Psala se 28. minuta a Švédsko vedlo již rozdílem 5:1.

Zdecimovaného Hniličku, na kterého mířila rovná dvacítka střel, v české bráně vystřídal Tomáš Vokoun. Dalším impulsem měla být minutu a dvacet sekund trvající dvojnásobná přesilovka, ovoce přinesla až těsně po vypršení prvního trestu. Snižoval Aleš Hemský, načež nás za další tři čtvrtě minutu Václav Prospal přiblížil na rozdíl dvou branek. Když pak o dvě minuty později Niklas Kronvall za hru vysokou holí vyfasoval trest 2+2 minuty, zápas rázem nevypadal tak ztraceně. Jak ale byla přesilovka dlouhá, tak zůstala nevyužitá – a Daniel Alfredsson minutu před koncem třetiny zvýšil náskok Švédů na 6:3.

Zázraky se dějí a tomu hokejovému šli naši hráči v úvodu třetí třetiny aktivně naproti. Puk se více držel na švédské polovině kluziště, na jejím konci ale úřadoval sebejistý „King Henrik“ a ten žádné zdramatizování zápasu nepřipustil. V 53. minutě nás navíc hra v šesti poslala do oslabení, čímž postupové naděje pohasly. I tu poslední jiskřičku pak uhasil vítěz čtyř Stanley Cupů Tomas Holmström, jenž tři minuty před koncem upravil skóre na konečných 3:7 z pohledu Česka. Toho večera v Turíně zkrátka zvítězil lepší tým.

Druhé Nagano tedy nebude. Zklamání? Samozřejmě, ale to bylo třeba urychleně hodit za hlavu a soustředit se na poslední utkání. Čtyřiadvacet hodin poté, co špalír českých hokejistů třásl pravicím čerstvým švédským finalistům, na ty samé hráče čekal zápas o bronzovou medaili s Ruskem. I to bylo ve svém semifinále objektivně slabším týmem, s Finskem prohrálo 0:4. Jestliže nás tedy v závěrečném olympijském zápase čekal soupeř z východu, Nagano se svým způsobem opakovat mělo.

Česko vs Švédsko 3:7 (1:2, 2:4, 0:1)

• Branky ČR: 3:11 Kuba (Straka, Prospal), 30:40 Hemský PP (Jágr, Židlický), 31:25 Prospal (Výborný)
• Branky Švédska: 0:34 Modin (Sundin, Forsberg), 13:37 Axelsson (Lidström, Kronwall), 21:16 H. Sedin (D. Sedin), 23:54 Bäckman (Alfredsson), 27:54 J. Jönsson (K. Jönsson, Samuelsson), 39:00 Alfredsson (Axelsson), 56:05 Holmström (Zetterberg)
• Vyloučení: 3:4
• Střely: 24:32

Desátá olympijská medaile pro náš hokej

Čeští lvi v průběhu turínských her necupovali soupeře s dominantní silou, kterou veřejnost i média před olympiádou očekávaly. Na povrch vypluly i zkazky o sporech uvnitř realizačního týmu. Vydařený poslední zápas ale mohl veškerou kritiku umlčet. Proč v sobě sebrat zbytky sil a v závěru turnaje ze sebe vydat to nejlepší? Například za zraněného Dominika Haška. Na počest zesnulého „Šéfa“ Ivana Hlinky. Kvůli dlouhé vzájemné historii s ruským i sovětským hokejem, jejíž součástí bylo jak zlaté Nagano, tak hořká prohra ve čtvrtfinále v Salt Lake City. A především kvůli bronzové olympijské medaili, která v sobotu 25. února 2006 večer ležela uprostřed plochy Palasport Olimpico.

Ruští bohatýři byli semifinálovou porážkou zaskočeni snad ještě více než Češi, po výhře nad Kanadou v prvním kole nadstavby už se viděli v souboji o zlato. Možná se tak potýkali se ztrátou motivace a tedy něčím, co lze nazvat „kanadským syndromomem“. Pravidelní čtenáři našich sportovních článků si jistě vzpomenou, jak zklamané hvězdy z kolébky hokeje v Naganu zápas o bronz pouze odbruslily. A bez špetky zápalu v něm samozřejmě prohrály. Třetí, čtvrté, osmé místo? Všechna byla na stejné úrovni, nic než zlato pro Kanaďany tehdy neexistovalo.

Rusko se mohlo v turínském medailovém mači ujmout vedení, ovšem v první třetině nevyužilo ani jednu ze tří přesilovek. Střely tentokrát mířily na Tomáše Vokouna. Úder tedy přišel na druhé straně, již v páté minutě nás přesnou ranou z levého kruhu Martin Erat poslal do vedení 1:0. Za tohoto stavu hráči odcházeli do šaten.

Že by se Rusové o přestávce rozpomněli na své hrdé hokejové předky? V úvodu druhé třetiny nás soupeř dostal pod tlak, ovšem Ilja Kovalčuk svým ostrým zákrokem v 24. minutě

• poslal do šaten zraněného Pavla Kubinu,
• poslal do šaten sám sebe kvůli trestu na pět minut plus do konce utkání a
• poslal český tým do dlouhé přesilovky, v níž mohlo padnout libovolné množství gólů.

S velkým vděkem jsme tehdy přijali i ten jediný. Marek Židlický přesnou ranou od modré zvýšil na 2:0, zadák Predátorů z Nashvillu se na turnaji trefil již počtvrté. Na góly jsme tedy druhou část opanovali jedna nula, na zraněné hráče šlo bohužel o výsledek dvojnásobný. Jaromír Jágr s nataženým stehenním svalem do šaten zamířil předčasně, zbytek zápasu strávil jen na střídačce.

Čtyři minuty před koncem třetí části se Rusům konečně podařilo Tomáše Vokouna překonat. Střela Pavla Dacjuka však měla blíže spíše k baseballovém úderu nebo tenisovému forhendu a švédský rozhodčí Andersson ji kvůli hře vysokou holí neuznal. Zápisu do statistik se budoucí člen Triple Gold Clubu přeci jen dočkal, za protesty obdržel osobní desetiminutový trest.

Poslední jméno v oficiálním dokumentu je ale to české, po sérii přihrávek s Martinem Eratem Martin Straka 8 sekund před koncem uklidil kotouč do prázdné klece. Jeden ze zlatých hochů z Nagana tím vstřelil šestnáctou a poslední branku své dvanáctileté kariéry v reprezentačním áčku. A vstřelil také závěrečný gól českého týmu na Zimních olympijských hrách 2006.

Česko vs Rusko 3:0 (1:0, 1:0, 1:0)

• Branky ČR: 4:48 Erat (Výborný, Lang), 26:36 Židlický PP (Jágr, Lang), 59:52 Straka EN (Erat)
• Branky Ruska: nikdo
• Vyloučení: 7:3, navíc Dacjuk 10 min. a Kovalčuk (oba Rusko) 5 min. plus do konce utkání
• Střely: 15:28

Ne, zvolání „přepište dějiny“ se českým éterem tentokrát nerozléhalo. Přesto lze konečné třetí místo hodnotit jako úspěch – tím spíše s odstupem času, kdy naplno vystupuje síla našich semifinálových přemožitelů. Jádro výjimečné naganské party svou éru zakončilo ziskem celkově desáté olympijské medaile v historii československého a českého hokeje. Tu bronzovou naposledy vybojovala ještě federální reprezentace v Albertville 1992.

„Bylo to výborný. Já si myslím, že tady byla vynikající banda kluků a všichni chtěli vyhrát,“ sdělil České televizi kapitán Robert Lang, jenž svou reprezentační kariéru mohl uzavřít s bilancí tří cenných kovů ze čtyř olympijských her. Dění v českých médiích označil za bláznoviny. „Bylo těžké se namotivovat po včerejší prohře, kdy se člověk přeci jen vidí ve finále a chce hrát o zlato. Ale samozřejmě to nemůžete vyhrát pokaždé. Dali jsme se dohromady natolik, že jsme to urvali a porazili jsme dobré mužstvo.“

Kdo ví, jak by Turín dopadl, nebýt brzkého zranění Dominika Haška. Kdo ví, jak tým ovlivnila mediální kritika. Olympijskou štafetu ale mohli naganští hrdinové nastupující generaci definitivně předat se vztyčenou hlavou. Ze zlatých medailistů z roku 1998 si měl pod pěti kruhy v budoucnu zahrát už jen Jaromír Jágr. Na počet bronzového úspěchu z Turína si ještě před ohlédnutím za finálovým utkáním připomeňme všechna československá i česká umístění na stupních vítězů. V dalších letech bohužel nebyl důvod tento přehled rozšiřovat.

Československé a české olympijské medaile v ledním hokeji

Zlatá medaile zamíří na sever. Ale kam?

Jako při volence v tanečních. Od svolení k účasti nejlepších hokejistů světa na sebe ve finálových utkáních olympijských turnajů narážela družstva, která k sobě měla blízko. Historicky, jako při souboji dvou hokejových velmocí bývalého východního bloku v Naganu, či geograficky, jako když si v Salt Lake City o zlato zahráli sousedé ze severoamerického kontinentu. V Turíně se na ledový parket postavil třetí pár. V severském derby Finsko vs Švédsko země tří korunek usilovala o druhý olympijský titul po Lillehammeru 94, Finové se na vrchol pokoušeli dostat vůbec poprvé. Historickým maximem pro ně bylo druhé místo v Calgary 88.

Jinak ofenzivně laděné týmy začaly zlatý zápas opatrněji, první gól padl až na sklonku úvodní třetiny. Svou první trefu na turnaji si až do finále schoval obránce Kimmo Timonen, jenž se postaral o celkově šestnáctý finský gól z přesilovek. V početní výhodě ale uměli hrát i soupeři, o čemž se hokejový svět přesvědčil v druhé části. Tehdy přesilovky využili Henrik Zetterberg a Niklas Kronwall a k titulu mělo rázem blíže Švédsko. Zpět na startovní čáru ale utkání záhy vrátil Ville Peltonen.

Ztrácíte se v té změti severských jmen? Pak vězte, že vám je dávkujeme rovnoměrně a po dvou třetinách byl stav 2:2. Příští trefa mohla rozhodnout o olympijských šampionech a nejednoho jistě napadlo, že by finále mohlo dospět až do prodloužení. Anebo také mohl zlatý gól padnout hned deset sekund po startu třetí třetiny, která začala se čtyřmi bruslaři na obou stranách. Finský kapitán Saku Koivu při úvodním vhazování zlomil hokejku.

Ne, lední hokej není chaos a shluk náhodných událostí. Takto Nicklas Lidström popsal švédskou trefu na 3:2, u které si připsali asistenci v úryvku zmínění Mats Sundin a Peter Forsberg. Pod tuto akci se podepsali tři z vůbec nejlepších hokejistů, kteří se kdy oblékli do švédského reprezentačního dresu. A touto akcí svou zemi již podruhé vynesli na olympijský piedestál.

Ve všech možných statistkách bylo turínské finále vyrovnané. Oba týmy obdržely stejně dvouminutových trestů, oba celky dokázaly soupeře dočasně dostat pod tlak, oběma statistici napočítali takřka shodný počet střel. Modrý tým byl o jednu střelu aktivnější, tuto střelu můžeme nazvat zlatou. Finové už manko nesmazali a Švédsko slavilo zisk svého druhého olympijského titulu. Velká jména na soupisce Tre Kronor budila respekt již před startem turnaje, vítězství jim ve vlasti zajistilo takřka ikonický status. Nagano? Švédští fanoušci mnohem raději vzpomínají na Torino.

Finsko vs Švésko 2:3 (1:0, 1:2, 0:1)

• Branky Finska: 14:45 Timonen PP (Selanne), 35:00 Peltonen (J. Jokinen, O. Jokinen)
• Branky Švédska: 24:42 Zetterberg PP (Samuelsson, Bäckman), 33:24 Kronwall PP (Zetterberg), 40:10 Lidström (Sundin, Forsberg)
• Vyloučení: 7:7
• Střely: 27:28

Hned tři hráči stáli u obou švédských olympijských úspěchů. Peter Forsberg se díky rozhodujícímu nájezdu v Lillehammeru dokonce objevil na poštovních známkách, spolu s ním se po dvanácti letech opět radovali sourozenci Jörgen a Kenny Jönssonovi. Střelec zlaté turínské branky Nicklas Lidström pak společně s Fredrikem Modinem vstoupili do exkluzivního Triple Gold Clubu. Vyhrát Stanley Cup, světový šampionát i olympijské zlato se před nimi pořadilo pouze šestnácti hráčům, včetně Forsberga nebo českého dua Jágr/Šlégr.

Poražení finalisté z Finska smutnili. Ani na druhý pokus to nevyšlo a hvězdy jako Selanne, Koivu nebo Peltonen své zemi premiérovou zlatou radost nedopřály. Přesto finští fanoušci mohli na své hráče být nadmíru pyšní. Vzpomínáte na sázkové kurzy z úvodu článku? Suomi před startem turnaje patřil až sedmý nejlepší kurz, spanilá finálová jízda po zádech Američanů a Rusů byla zkrátka nad plán. Finové jednoznačně ovládli kanadské bodování, záda jim v Anteru Niittymäkim kryl nejlepší brankář i nejužitečnější turnajový hráč v jedné osobě. I další individuální ocenění mířila na sever, do rukou Švéda Kennyho Jönssona jako nejlepšího beka, respektive Fina Selanneho jako nejlepšího útočníka turnaje.

Kanadské bodování olympiády v Turíně

U jména Teemu Selanne se ještě zastavme. „Finský blesk“ na svou čtvrtou olympiádu odcestoval v 35 letech. I v hokejově pokročilém věku potvrzoval svou herní genialitu a po zásluze se objevil v all-stars výběru podle názoru médií. Kompletní šestka měla složení Niittymäki – Lidström, Timonen – Koivu, Selanne, Ovečkin.

Pod pěti kruhy Selanne poprvé nastoupil již v roce 1992, při následujících hrách v Lillehammeru už si plnil klubové povinnosti ve Winnipegu, v jehož dresu v sezóně 92/93 dost možná navždy překonal nováčkovský rekord NHL v počtu vstřelených gólů (76). Na olympijskou scénu se mohl rodák z Helsinek vrátit až v době povolené účasti hráčů NHL a mnozí si mysleli, že s Turínem se jeho olympijská kariéra uzavírá. S jakou statistickou bilancí?

• ZOH 1992 – 7 + 4 = 11
• ZOH 1998 – 4 + 6 =10
• ZOH 2002 – 3 + 0 = 3
• ZOH 2006 – 6 + 5 = 11
• Celkem – 20 + 15 = 35

Fantazie. Finského sympaťáka v roce 2006 dělil jediný bod od vyrovnání historického rekordu Valerije Charlamova. Sovětský útočník dokázal v období let 1972-80 v 17 zápasech na ZOH posbírat 36 kanadských bodů. Selanne, nyní již dvojnásobný medailista, byl jen krůček od olympijské nesmrtelnosti. Byla by škoda v takovou chvíli končit, že? Tuto stručnou navštívenku (téměř) nejproduktivnějšího hokejisty v historii zimních olympijských her přijměte jako pozvánku ke čtení dalších dílů. Stejně jako Selanne, ani náš seriál ještě neřekl poslední slovo.

Konečné pořadí hokejového turnaje na ZOH 2006