1. BetArena.cz >
2. Hokej

Ještě než se železná opona roztrhla vedví, Sověti na zimních olympijských hrách opakovaně stvrzovali svoji nadvládu nad mezinárodními hokejovými turnaji. K medailovým favoritům tehdy patřili i naši reprezentanti. Jak se dozvíte v pojednání o historii hokeje na ZOH 1984-1994, tato éra částečně zasáhla i do dob, kdy už žádný Sovětský svaz ani Československo neexistovaly.

Olympijský hokej přelomu 80. a 90. let – Sarajevo, 1984
Calgary, 1988 – Albertville, 1992 – Lillehammer, 1994

<< předchozí díl – následující díl >>

Foto: BetArena.cz

Olympijský hokej na soumraku sovětské éry (1984-1994)

Kdo by nefandil překvapením. Na zimní olympiádě v roce 1980 se fanouškům dostalo toho dost možná největšího. Domácí Američané dokonale zaskočili sbornou i zbytek hokejového světa, zázrak na ledě vyústil v zisk zlatých medailí a přerušení čtyř sovětských vítězství v řadě. Náš seriál o historii ledního hokeje na olympijských hrách se ale nyní přesune do éry, kdy se (alespoň z hlediska konečných výsledků) vše vrátilo do starých kolejí.

V přesýpacích hodinách Sovětského svazu zbývala poslední zrnka písku. Neúspěšná afghánská válka a desítky procent HDP mířící do zbrojení přispěly k vnitřní politické i hospodářské krizi, kterou v roce 1986 ještě prohloubila jaderná havárie v Černobylu. Zločinecký komunistický režim narazil na své mantinely, avšak lednímu hokeji na ZOH a mezinárodní scéně sborná ještě stále dominovala. Na olympiádách v letech 1984 až 1994, kterým se dnešní díl našeho seriálu věnuje, si sovětští hokejisté ještě dokázali na krk pověsit tři zlaté medaile. Napočtvrté už neuspěli a téměř čtyřicet let trvající hokejová etapa byla definitivně u konce.

Ve víru blížících se – či už přímo probíhajících – politických změn zužitkovali svůj um a talent i českoslovenští hokejisté. Ne, na vytoužený olympijský vrchol ještě nevystoupali, reprezentaci stále častěji oslabovaly odchody Čechů do NHL, ať už s posvěcením úřadů, po riskantní emigraci nebo později zcela svobodně. Přesto naše výběry pravidelně patřily k největším favoritům a domácí fanoušky při sledování zápasů bavili hráči, kteří jednoznačně patří na pantheon československého hokeje. Tak jako na prvních ZOH po Miracle on Ice, americkém zázraku na ledě.

ZOH 1984: Sarajevo, Jugoslávie – Treťjak vymazal československé zlato

V únoru 1984 si olympijské hnutí odbylo několik debutů. Zimní olympijské hry 1984 v Sarajevu byly prvními, které se uskutečnily v zemi komunistického bloku. Zároveň šlo o vůbec první soutěž pod vedením Juana Antonia Samaranche coby předsedy Mezinárodního olympijského výboru (MOV). Španělský funkcionář zahájil ozdravný finanční proces MOV a hned jugoslávské hry skončily obrovským úspěchem. Přímé přenosy po celém světě sledovaly dvě miliardy diváků, jimž se představilo 1 272 sportovců z 49 zemí světa. Seznam československých medailistů ze zimních her se rozrostl jako nikdy předtím.

A to i díky hokejovému turnaji, kterého se po vzoru předchozího vydání zúčastnilo 12 reprezentací rozdělených do dvou skupin. Do finále opět postupovala dvě nejúspěšnější družstva z každé základní skupiny, pro československý tým postup prakticky hraničil s povinností. Nejsilnější soupeři ze SSSR a Švédska startovali ve skupině A, na nás v „béčku“ postupně čekali vyzyvatelé z Norska, USA, Rakouska, Finska a Kanady. Zámořské celky musely opět vsadit na méně zkušené univerzitní hráče, takoví Kanaďané vyslali tým s průměrným věkem 21,5 let. Hvězdy hokejové NHL se měly představit až na zářijovém Canada Cupu. Domácí si zde mimochodem došli pro zlato.

Po předchozí olympiádě reprezentaci opustil hlavní trenér Karel Gut, v Sarajevu tak tým ČSSR vedli Luděk Bukač a Stanislav Neveselý. K posunu došlo i v brankovišti, kdy Jiřího Králíka na pozici jedničky vystřídal Jaromír Šindel. V útoku už nešlo spoléhat na souhru bratrů Šťastných, střelecký um Milana Nového či kouzla Jaroslava Pouzara, který právě v roce 1984 jako první Čech vyhrál Stanley Cup v playoff NHL. Novou kostru ofenzivy tvořila jména jako Jiří Hrdina, Jiří Lála, Dušan Pašek, Pavel Richter či Dárius Rusnák, ve dvaceti letech se pod pěti olympijskými kruhy rozkoukával i pozdější reprezentační kapitán Vladimír Růžička. Směrem dopředu měli naši borci vynikat.

A utkání základní skupiny tento předpoklad potvrdila. V pěti zápasech českoslovenští hráči soupeře zasypali 38 vstřelenými góly, dvakrát byl brankový účet dvojciferný. Základní část zakončil souboj dvou doposud neporažených celků a hladká výhra nad Kanadou 4:0 po gólech Vladimíra Caldra, Igora Liby, Radoslava Svobody a mladíka Růžičky povzbudila nejen sebevědomí, ale i medailové vyhlídky. Kanada totiž postoupila spolu s námi a výsledek se započítával do tabulky finálové skupiny.

• ČSSR vs Norsko - 10:4
• ČSSR vs USA - 4:1
• ČSSR vs Rakousko - 13:0
• ČSSR vs Finsko - 7:2
• ČSSR vs Kanada - 4:0

Se Sovětským svazem (o zlato) na věčné časy

Pokud jste ochotni akceptovat ČSSR jako jižní zem, pak se zastoupení v sarajevské finálové skupině dočkaly všechny světové strany. „Áčko“ totiž zcela podle očekávání opanovala východní sovětská velmoc, kterou na postupové pozici doplnili seveřané ze Švédska. Ve vzájemném zápase Sověti soupeře deklasovali 10:1 a společně s Čechoslováky do finále vstoupili s dvěma body k dobru. Stejně jako v Sapporu 1972 a Innsbrucku 1976, i v Sarajevu bylo utkání Československa se Sovětským svazem na programu v poslední hrací den a pokud by oba týmy zvládly první zápasy, znovu by šlo o přímý souboj o zlatou medaili.

Jako první jsme tento oblíbený olympijský scénář naplnili my, když jsme 17. února v podvečerních hodinách porazili Švédy 2:0. Ještě po dvou třetinách bylo utkání bezgólové, krvavé zranění Jaroslava Korbely však v čase 45:00 jako první pomstil Jiří Hrdina a minutu před koncem výhru trefou do odkryté klece přes celé kluziště pečetil Jaroslav Benák. Téhož dne večer sborná přehrála Kanadu 4:0 a bylo tak jasné, že sledovat televizní přenos závěrečného utkání znamenalo sledovat bitvu o zlato.

Hoši bojovat, Češi do toho. Známé hokejové pokřiky se arénou Hala Zetra rozléhaly v neděli 19. února 1984 odpoledne, kdy klíčový zápas proběhl. Proti efektivní československé útočné letce v bráně Sovětů opět stanul Vladislav Treťjak. Nepřekonatelný fenomén, a to nejen obrazně.

Před legendárním gólmanem vlhnul prach celým hokejovým generacím našich střelců, vždyť muž s dvacítkou na zádech jistil sovětská vítězství jak v Sapporu (5:2), tak v Innsbrucku (4:3). Bylo to bohužel Sarajevo, kde šampion celkem deseti samostatných mistrovství světa v ledním hokeji předvedl bezchybný výkon. V 56. minutě jej, pravda, zachránila tyčka.

Šindel na opačném konci kluziště inkasoval dvakrát, trefili se Alexandr Koževnikov (6:38) a Vladimir Krutov (21:12). Sověti vyhráli 2:0 a získali zlaté olympijské medaile, již šesté v dějinách.

To pro nás porážka znamenala historicky čtvrté olympijské hokejové stříbro. Ani tentokrát normalizační šeď neprozářil zlatý úspěch, zklamání z další promarněné příležitosti zavládlo celou společností. Výjimkou muselo být jen ústředí komunistických mocnářů, jejichž zájmům jakákoli porážka Sovětů nenahrávala. Tehdejší premiér Vladimír Štrougal do Sarajeva zaslal tento telegram: „Srdečně blahopřeji k vybojování stříbrné olympijské medaile. Děkuji za vzornou reprezentaci naší socialistické vlasti.“

Sluší se ale uznat, že sborná byla zkrátka lepší. „Všeobecně se soudí, že mužstvo SSSR je neporazitelné,“ uznával dobový tiskový bulletin. Průběh olympijského turnaje dal těmto předpokladům za pravdu. Sověti za celý turnaj inkasovali pouze pětkrát, s 48 brankami byli zároveň nejlépe střílejícím týmem. Sami účastníci her stříbrnou medaili s odstupem času považovali za úspěch, kromě ní jim na hry v Sarajevu zbyla i spousta krásných vzpomínek. V letadle si bylo o čem vyprávět. Stříbro si ze Sarajeva přivezla i ženská štafeta ze závodu na 4 x 5 km v běhu na lyžích, na stejné sólo trati Květa Jeriová vybojovala bronz. Ten ukořistili i krasobruslař Jozef Sabovčík, skokan na lyžích Pavel Ploc a sjezdařka Olga Charvátová.

Je hrozivé, že dějiště pro nás rekordních medailových žní se jen o pár let později stala němými svědky hrůz válečných konfliktů. Sarajevskou bobovou dráhu i skokanské můstky obklopila minová pole, hlavní sportovní stadion Kosevo se stal shromaždištěm těl válečných obětí. Částečné obnovy se vybraná olympijská sportoviště dočkala až v tomto tisíciletí, včetně poničené hokejové haly Zetra.

Konečné pořadí hokejového turnaje za ZOH 1984

ZOH 1988: Calgary, Kanada – Kokosy na sněhu, nezdar na ledě

Další olympijskou misi vyrazila naše reprezentace na sklonku osmdesátých let plnit na kapitalistický západ. Zimní olympijské hry 1988 v Calgary, druhé pod Samaranchovým vedením, opět překonaly rekordy v počtu zúčastněných zemí (57) i sportovců (1 423). Stejně jako na letní olympiádě v Montrealu o dvanáct let dříve, ani tentokrát domácí Kanada nedosáhla byť jen na jedinou zlatou medaili. Celkem jich přitom v Calgary bylo k mání hned 46. Z nově vybudovaných sportovišť se však v dalších letech stala tréninková centra a země javorového listu se zařadila mezi velmoce zimních sportů.

Fanoušky nejrychlejší kolektivní hry jsme tímto úvodem snad o překvapení nepřipravili. Favorit hokejového turnaje pro dvanáct reprezentací totiž nepocházel ze zamrzlé Kanady, nýbrž ze Sovětského svazu. Evropské týmy měly vystoupat i na další medailové příčky, počítalo se samozřejmě i s Československem.

Naše soupiska čítala hned devět sarajevských stříbrných medailistů, nově však pod vedením trenérů Jána Staršího a Františka Pospíšila. V obraně si poprvé pod pěti kruhy zahráli například Antonín Stavjaňa či Bedřich Ščerban, v útoku pak Jiří Šejba, Petr Rosol, David Volek nebo Rostislav Vlach. První důležitá olympijská utkání pak měl odchytat teprve 23letý gólman Pardubic. Na svět přišel jako Dominik Kaštánek a příjmení po otčímovi přijal až ve svých deseti letech. Onen nevlastní otec se jmenoval Hašek.

Kromě kostry československé reprezentace se pozměnil i formát turnaje, nově z každé šestičlenné základní skupiny postupovala hned tři mužstva. Bohužel už první turnajové utkání přispělo k tomu, že dnes si hry v Calgary spíše než s vystoupením našich hokejistů spojujeme s olympijskou premiérou Jamajčanů v jízdě na bobech. U filmu Kokosy na sněhu jste se jistě bavili i vy.

Hned v úvodu skupiny B nás perfektně zaskočili naši západní sousedé. Ačkoli nás v 17. minutě v přesilovce poslal do vedení Jiří Hrdina, Německo zvítězilo 2:1. Ve vyhroceném zápase rozhodčí rozdali hned čtrnáct dvouminutových trestů, po sedmi na obou stranách. Nepříznivě se vyvíjel i druhý zápas, v němž podceňovaní Američané vedli 3:1 po první, resp. 4:3 po druhé třetině. Až silná poslední část rozhodla o československém vítězství nad USA 7:5, přičemž Antonín Stavjaňa a Dušan Pašek v zápase vstřelili dvě branky. Není bez zajímavosti, že naprosto stejným výsledkem Američané o dva dny později podlehli i Sovětskému svazu.

Další dva zápasy měly znamenat povinný přísun maximálního počtu bodů. A stalo se. Na branky jsme Norsko porazili 10:1, i díky čtyřem využitým přesilovým hrám. Na menší tresty zvítězili seveřané v poměru 14:12. Následovala hladká výhra nad Rakouskem 4:0 a pak už závěrečné utkání s úhlavním hokejovým nepřítelem z východu.

Vyrovnanými soupeři jsme mu tentokrát nebyli, Sovětský svaz nás porazil 6:1. Jaromíra Šindela po čtyřech obdržených gólech vystřídal Dominik Hašek, sborná nám přesto uštědřila kanára. Takový tenisový výsledek až v 53. minutě osamělým gólem korigoval Jiří Lála. Sověti s plným počtem bodů ovládli naši skupinu, z druhého místa postoupili Němci. Postup z třetí příčky a dvě do finálové tabulky zapsané porážky? Československá cesta k medaili byla pořádně klikatá a postupně na ní stáli soupeři ze Švédska, Finska a Kanady.

Hned první zápas pak onu cestu zatarasil. Na vyloučení (6:6) i využité přesilovky (1:1) šlo o vyrovnanou partii, avšak nejdůležitější ukazatel byl remízovému skóre na hony vzdálen. Švédské vítězství 6:2 a následný jednoznačný triumf Finska nad Německem v poměru 8:0 nás v rámci medailových soubojů odsunul do role pouhých sekundantů. Na něco takového českoslovenští fanoušci po dekádách úspěchů nebyli zvyklí.

V posledním vzepětí sil československá družina zvítězila nad Finskem 5:2, střelcem utkání byl dvougólový Igor Liba. Finům tato prohra pořádně zkomplikovala život, avšak ztracené body později získali překvapivou výhrou nad Sověty v těsném poměru 2:1. Československou tečku za neslavným vystoupením napsala porážka s Kanadou 3:6. V závěru turnaje tým možná postrádal motivaci, papírově bylo domácí družstvo jednoznačně slabší. Jen samotný Gord Sherven však nastřílel stejně branek jako celá reprezentace ČSSR dohromady.

Do své vlasti se tak tým vracel bez výraznějších fanfár, ve finálové skupině obsadil šestou a tedy i poslední příčku. Jen Jiří Hrdina do letadla nenastoupil. Krátce před olympiádou oslavil 30. narozeniny a splnil tak vládnoucí stranou požadovaný věkový limit pro legální odchod do NHL. Cestovat opravdu nemusel, jeho nový tým Calgary Flames už tehdy hrál domácí zápasy právě v olympijské hale Saddledome. Již v roce 1989 se Hrdina polaskal se Stanley Cupem, který pak po boku Jaromíra Jágra vyhrál i v letech 1991 a 1992 v Pittsburghu. A ano, i Jágr na sebe před návratem na prvoligový led krátce navlékl plamenný dres a zahrál si za Flames. Hokejový svět je malý.

A v roce 1988 mu opětovně vládla sborná. I přes klopýtnutí v zápase s Finskem Sověti vyhráli již sedmé olympijské zlato. Stříbro vybojovali Finové, bronz ukořistili Švédi. Doruda se zbarvilo i čelo kanadského bodování, kdy ruskému tempu stačili pouze náš Dušan Pašek a Američan Corey Millen.

1. Vladimir Krutov (SSSR) – 6 + 9 = 15
2. Igor Larionov (SSSR) – 4 + 9 = 13
3. Vjačeslav Fetisov (SSSR) – 4 + 9 = 13
4. Corey Millen (USA) – 6 + 5 = 11
5. Dušan Pašek (ČSSR) – 6 + 5 = 11

Strůjcem sovětského triumfu byla obávaná pětka Green line. Do zelených trikotů se při vyčerpávajících trénincích oblékali obránci Fetisov a Kasatonov a útočníci Larionov, Makarov a Krutov. Sami forvardi vešli ve známost jako KLM line. Až na posledně jmenovaného se všichni po pádu železné opony vypravili do NHL, Sergej Makarov hned v roce 1990 v 31 letech vyhrál Calder Trophy pro nejlepšího nováčka soutěže. Ano, tušíte správně – povedlo se mu to v barvách Calgary Flames. Nejlepší hokejová liga musela pozměnit pravidla, trofej od té doby mohou získat nanejvýš 26letí hráči.

Jen v dobrém na Calgary vzpomínají další naši sportovci. Skoky na lyžích, přesněji závod na středním můstku, Československu zásluhou Pavla Ploce a Jiřího Malece vynesly stříbrnou a bronzovou medaili. Třetí příčku obsadila i mužská štafeta v lyžařském běhu na 4 x 10 km. Tímto se v našem seriálu loučíme se zkratkou ČSSR a vale dáme i písmenům SSSR. Socialistickým pětiletkám odzvonilo, v naší vlasti za zvuku cinkání klíčů. Svět čekaly velké změny.

Konečné pořadí hokejového turnaje za ZOH 1988

ZOH 1992: Albertville, Francie – Nová doba, staré hokejové pořádky

Jak v předchozím odstavci avizované změny vypadaly z hlediska účastníků Zimních olympijských her 1992 v Albertville? Inu, do Francie premiérově vyrazila reprezentace České a Slovenské federativní republiky (ČSFR). Berlínská zeď padla a na hry se tak vrátilo sjednocené Německo. A Sovětský svaz se v prosinci 1991 rozpadl na řadu nástupnických států, z nichž většina současně utvořila Společenství nezávislých států (SNS). Právě takto bývalá sborná vystupovala i na francouzské olympiádě.

Počet zúčastněných zemí přesto vzrostl na 64. 1 801 sportovců soutěžilo o 57 sad medailí, nově například v rychlobruslařském short tracku či v akrobatickém lyžování. Jako ukázkový sport se v programu objevil curling. A aby všech těch novinek nebylo málo, hokejový turnaj vůbec poprvé završilo playoff. Dvanáct reprezentací bylo rozděleno do dvou šestičlenných skupin, kde hrál klasicky každý s každým. Do následného pavouku postoupila čtyři nejlepší družstva z každé skupiny. Olympijský lední hokej tím definitivně vstoupil do moderní éry, a to i z jiného důvodu.

Po dlouhých desetiletích totiž týmy opět stály na víceméně stejné startovní čáře. Po pádu železné opony si ti nejlepší hokejisté východního bloku podmaňovali NHL a jejich start pod pěti kruhy byl vyloučen. Ruská ani československá soupiska už neobsahovala státním aparátem živené „amatéry“, dvě hokejové velmoci už nebudily takový strach. Olympijský turnaj rázem neměl jasného favorita, zvítězit mohl kdokoli. I v takové situaci byl postup ze základní skupiny pro Čechoslováky jasným prvotním cílem, s kterým do od Albertville 45 kilometrů vzdáleného alpského střediska Méribel vyrazili.

Na lavičku se jako hlavní trenér poprvé postavil Ivan Hlinka, asistoval mu Jaroslav Walter. Na soupisce se objevilo pouze pět pamětníků předchozí blamáže v Calgary, a to si ještě Petr Bříza v Kanadě ani nezachytal. To obránci Miloslav Hořava, Bedřich Ščerban a útočníci Petr Rosol a Igor Liba o čtyři roky dříve na led chodili pravidelně a v prvním zápase tedy prožili hned dvojnásobné déjà vu. K návratu pod olympijské kruhy se přidala i vysoká výhra nad Norskem 10:1, na chlup stejná jako v Calgary. Petr Rosol vstřelil hattrick.

V dalším utkání jsme zvítězili nad Francií 6:4, načež následovala i cenná výhra 4:3 nad Ruskem, resp. SNS. Skvělý československý vstup do turnaje zbrzdil až další z tradičních soupeřů.

Kanada nás porazila 5:1. V dresu s javorovým listem se objevila celá řada budoucích hráčů NHL, sběratelé kartiček jistě znají jména jako Sean Burke, Jason Wooley, Joe Juneau nebo Dave Tippett. Nechyběl ani největší dobový talent Eric Lindros, toho času odmítající nastoupit do týmu Quebec Nordiques, který z něj v roce 1991 učinil jedničku draftu. Na zaváhání dala naše reprezentace zapomenout porážkou Švýcarska 4:2, díky níž jsme ve skupině B obsadili konečnou třetí příčku za Kanadou a Ruskem. Do čtvrtfinále nás z čtvrté příčky doprovodila Francie.

Druhou skupinu ovládl výběr USA, s průměrným věkem 24 let vůbec nejmladší tým turnaje. Američané ztratili bod pouze při remíze se Švédskem, naším čtvrtfinálovým soupeřem. Do playoff se kvalifikovali také Finové a Němci. První ze zápasů o vše na československý tým čekal ve středu 19. února 1992.

Den před vlastním klíčovým utkáním mohli českoslovenští hokejisté sledovat, jak se favorizovaná Kanada trápila s Německem. O kanadském postupu do semifinále rozhodly až samostatné nájezdy, vůbec poprvé v olympijské historii. A právě na Kanadu měl vítěz našeho čtvrtfinále narazit v dalším kole.

Čtvrtfinálové dvojice na ZOH v Albertville

• Kanada vs Německo - 4:3 s.n.
• USA vs Francie - 4:1
• SNS vs Finsko - 6:1
• ČSFR vs Švédsko - viz níže

Po prvních pěti minutách měli k postupu blíže seveřané, kotouč za záda Petra Břízy dopravil Mikael Johansson. Ještě do první přestávky ale srovnal Drahomír Kadlec a do šaten týmy zamířily za vyrovnaného stavu. Na něm se v další dvacetiminutovce nezměnilo vůbec nic a skóre 1:1 platilo ještě v 53. minutě.

Švédy však popravil muž, jenž v devadesátých letech řádil v sousedním Finsku. Otakar Janecký dal v čase 53:05 rozhodující gól, na který ještě dvě minuty před koncem navázal Patrik Augusta. Švédy jsme porazili 3:1 a postoupili tak do semifinále s Kanadou. V druhém utkání si to o postup do finále měli rozdat ex-Sověti se Spojenými státy.

Smutek ze ztracené třetí třetiny zalepila bronzová náplast

Zcela reálně se tak rýsovala možnost dalšího zlatého zápasu se stejným obsazením, byť jinými názvy zemí. Rusové svůj úkol skutečně splnili a v pátek 21. února vpodvečer přehráli USA výsledkem 5:2. To Čechoslováci se na led Méribel Ice Palace postavili od devíti večer a již po pár desítkách sekund jim ztěžkly nohy pod tíhou nepříznivého výsledku. První gól utkání vstřelil Dave Hannan již v čase 1:58, následně se v čase 10:43 prosadil i Dave Archibald.

Snížení přišlo nikoli za minutu dvanáct, ale osm sekund před první sirénou. Tehdy se trefil bek Róbert Švehla a šest tisíc diváků brzy po přestávce vidělo i vyrovnávací gól z hokejky Patrika Augusty. Podruhé se do šaten odcházelo za stavu 2:2, o všem měla opět rozhodnout poslední třetina. Československý hokej si v ní historicky připsal nespočet slavných vítězství, bohužel i několik hořkých porážek. Semifinále ZOH v Albertville patří do té druhé skupiny. Curt Giles (43:59) a Fabian Joseph (57:48) rozhodli o porážce ČSFR výsledkem 2:4. Kanaďany čekalo finále s Ruskem, na nás zbyl zápas útěchy s potenciálně bronzovým odleskem.

O šampionovi se rozhodlo v sobotu 22. února odpoledne a utkání o 3. místo mezi Československem a USA pak večer celý turnaj uzavřelo. V tu dobu ještě nikdo nevěděl, že jde o poslední olympijský zápas, který Češi a Slováci odehrají ve společném dresu. Rozlučka s federací to byla více než důstojná.

Po první třetině jsme díky trefám Františka Procházky a Tomáše Jelínka vedli 2:0, ve druhé třetině se trefil i Kamil Kašťák. Zkraje třetí části dva rychlé góly Tomáše Jelínka a Roberta Langa zvýšily náš náskok již na 5:0, pak na opačné straně udeřil Ted Drury. Poslední slovo ale měli Čechoslováci, Robert Lang v čase 55:59 vsítil svůj druhý gól v zápase, pátý na turnaji a zároveň poslední z 316 branek, které byly v Albertville k vidění. Výhra 6:1 nám zajistila bronzové medaile, rovných dvacet let po předchozím třetím místu na ZOH 1972 v Sapporu.

První olympijské přímé finále? Kanadská, nikoli antická tragédie

Sledovat olympijský hokej se v roce 1992 rozhodně nerovnalo sledování toho nejlepšího možného hokeje, od toho už tehdy na zahraničních stanicích byly přenosy z NHL. Zápas o zlato mezi SNS a Kanadou však splňoval všechny prvky skvělého hokejového dramatu. A to především z pohledu země javorového listu, jejíž vyslanci útočili na první olympijské zlato od roku 1952.

• expozice - Kanada vs Rusko, dvě hokeji zaslíbené země
• kolize - Kanada kvůli startu profesionálů z východního bloku bojkotovala dvoje ZOH
• krize - po dvou třetinách je stav 0:0, avšak Vjačeslav Bucajev (41:01) v úvodu třetí části posílá ruský tým do vedení
• peripetie - jako další v čase 55:54 udeřil Igol Boldin, Chris Lindberg však v čase 57:20 snížil na 1:2
• katastrofa - budoucí trenér ruského týmu Vjačeslav Bykov se v čase 58:51 trefuje do odkryté klece

Sdružení nezávislých států tak píše dovětek za érou sovětské nadvlády. Rusko vyhrává další olympijský titul, jde o celkově osmý triumf, z toho třetí v řadě. Nebýt dvou vítězství USA v letech 1960 a 1980, olympijský hokej by v období mezi roky 1956 a 1992 neznal jiné šampiony než ty z pomezí Evropy a Asie. Z každého dramatu má však vyplynout i katarze, ponaučení do budoucna. Hry v Albertville naznačily, že místo na olympijském trůnu už nemá nikdo rezervované a v každém cyklu bude na zlatý úspěch moci pomýšlet více družstev.

Kanadu také mohlo potěšit, že dva z jejích mladíků se prosadili v turnajovém bodování. Joe Juneau ho dokonce s 15 body (6 + 9) opanoval, Eric Lindros se s 11 body (5 + 6) dělil o páté místo. Lépe než „The Next One“ si vedli jen Andrej Chomutov (7 + 7), Robert Lang (5 + 8) a také mladík jménem Teemu Selanne (7 + 4). Až na Chomutova na všechny čekaly dlouhé a úspěšné kariéry v NHL. A na fanoušky olympijských zápolení pro změnu čekaly další zimní hry – a to nezvykle brzy.

Konečné pořadí hokejového turnaje za ZOH 1992

ZOH 1994: Lillehammer, Norsko – Poprvé sami za sebe

Od své premiéry v roce 1924 probíhala zimní olympiáda vždy ve stejném roce jako ta letní. Až XVII. zimní olympijské hry 1994 v Lillehammeru tuto tradici porušily, snad ve snaze efektivněji rozložit pozornost veřejnosti mezi oba sportovní svátky. MOV jednorázově zkrátil olympijský cyklus na dva roky, o uspořádání her v norském lyžařském středisku rozhodl již na svém zasedání v roce 1988. Do soutěží o 61 medailových sad nastoupilo 1 737 sportovců z 67 různých zemí.

Vůbec poprvé na hry vyrazily oddělené reprezentace Česka a Slovenska. Následníkem společného týmu se z rozhodnutí IIHF stalo české družstvo, které si zajistilo přímou účast na olympijském hokejovém turnaji pro dvanáct týmů. To Slováci byli v rámci mezinárodních soutěží přeřazeni až do skupiny C a o norskou olympiádu se museli porvat v kvalifikaci. V ní jednoznačně ukázali, že výkonnostně patří mnohem výš a do hlavního turnaje postoupili na úkor Lotyšska, Polska, Japonska a Velké Británie.

Formát turnaje zůstal stejný, ze dvou šestičlenných skupin vzešlo osm účastníků playoff. Zápasy hostily nově vybudovaná hala Gjøvik Olympic Cavern Hall s kapacitou 5 830 míst a také Håkons Hall přímo v Lillehammeru, do které se vešlo 11,5 tisíce diváků. Česko ve skupině A postupně vyzvaly týmy Finska, Rakouska, Německa, Norska a Ruska. Skupinu B pak spolu se slovenskými kvalifikanty tvořily výběry Francie, Itálie, USA, Švédska a Kanady. S kým mohli naši trenéři Ivan Hlinka a Stanislav Neveselý počítat?

Český tým do Francie odcestoval se zřejmě nejskromnějšími olympijskými ambicemi v poválečné historii. Úvodní utkání na spokojenosti jistě nepřidalo, v prvním měření sil jsme prohráli 1:3 s Finskem. Na branku 188násobného finského reprezentanta Jarma Myllyse jsme vyslali pouhých čtrnáct střel, ujala se jen ta z hole Kamila Kašťáka za stavu 0:2.

V druhém utkání Češi přehráli Rakušany 7:3, především díky čtyřem gólům ze druhé třetiny. O české branky se podělilo šest různých střelců, pouze Roman Horák se trefil dvakrát. Při hubeném vítězství 1:0 nad Německem nás trápila efektivita zakončení, skvěle chytajícího Josepha Heisse naši hráči zasypali 37 střelami. Prosadil se pouze Jiří Kučera v čase 44:14, Petr Bříza místo na ruletě trefil nulu v kolonce počet inkasovaných branek.

Zápis čtvrtého bodu do tabulky naše reprezentanty povzbudil, tím spíše, když díky výhře 4:1 nad Norskem bilance vzrostla na šest bodů. O české výhře rozhodly tři branky v rozmezí 136 sekund na sklonku první části, ke střelcům Doležalovi, Sršňovi a Ťoupalovi se trefou do odkryté klece na konci zápasu přidal ještě rodák z pivovarnické Plzně Jiří Kučera. Čeští hokejisté si zajistili postup do playoff, nic na tom nezměnila ani závěrečná prohra 3:4 s Ruskem. Vaz nám srazila dvě potrestaná oslabení v druhé třetině, přes devět tisíc diváků v Håkons Hall mohlo z českých střelců zatleskat pouze pánům Hrbkovi, Alinčovi a Vykoukalovi. V tabulce skupiny A jsme obsadili třetí místo za Finskem a Německem, z čtvrté příčky pokračovalo Rusko.

Odložené federální derby nahradil souboj s odvěkým rivalem

Ve čtvrtfinále měla česká reprezentace narazit na druhý tým skupiny B. Mnoho tehdy nechybělo, abychom se hned při první příležitosti dočkali souboje tehdy snad ještě pikantnějšího než derby pražských S. Slovensko však druhou skupinu vyhrálo, čímž vzbudilo pozornost hokejového světa. Po remízách se Švédy (4:4) a Američany (3:3) následovala vítězství nad Itálií (10:4), Kanadou (3:1), Francií (6:2).

S 26 vstřelenými brankami Slováci v Lillehammeru ovládli ofenzivní statistiky základních skupin a ve čtvrtfinále tak měli změřit síly s Ruskem. Český tým čekalo utkání o vše s Kanadou, zajímavé nejen díky dalšímu z mnoha střetů dvou tradičních hokejových rivalů.

V dresu s javorovým listem na hrudi se totiž po norském ledě proháněl Petr Nedvěd, pozdější generální manažer české hokejové reprezentace. Liberecký rodák do Kanady emigroval v lednu 1989. Ještě jednou můžeme vyzdvihnout význam Calgary coby osudové hokejové destinace, Nedvěd zde totiž zůstal po odehrání mezinárodního juniorského turnaje. V pouhých sedmnácti letech a jen s dvaceti dolary v kapse. V úvodu sezony 1993/94 se talentovaný útočník nedohodl na nové smlouvě s Vancouverem, obě strany na bilanci 38 + 33 během 84 zápasů předchozího ročníku NHL nahlížely opačně. Během stávky Nedvěd získal kanadské občanství a pro olympijský výběr trenéra Toma Renneyho byl vítanou posilou. O dvacet let později si dvojka draftu 1990 pod pěti kruhy zahrála i za svou rodnou zem.

Před samotným čtvrtfinále měl český tým tři dny na přesun do Gjøviku, díky vzdálenosti pouhých 40 km byla aklimatizace naštěstí snadná. Na nový led si hokejisté zvykli rychle, Otakar Janecký nás v čase 19:34 gólem v oslabení poslal do vedení. Na konci 27. minuty sice srovnal Brian Savage, Jiří Kučera však Česko svým pátým gólem na turnaji v čase 35:42 opět poslal do jednobrankového vedení. To platilo ještě šest minut před koncem, ovšem Brian Savage v čase 54:35 znovu našel recept na Petra Břízu. Čtvrtfinále dospělo do prodloužení, příští gól měl jedno družstvo posunout do medailových zápasů.

Roman Horák v šesté minutě na naší modré čáře zahákoval soupeře, o spravedlivosti dvouminutového trestu nebylo třeba diskutovat. Na led nastoupil nejsilnější kanadský útok ve složení Kontos, Nedvěd a Kariya. Nedvěd vyhrává buly, kotouč míří k Bradu Werenkovi na modrou čáru a ten pálí směrem dopředu. Od bruslí českého obránce se puk odráží k Paulu Kariyovi, před nímž zeje odkrytá klec a přemisťující se Petr Bříza. Kariya, jehož neskonalý talent jej dovedl až do Hockey Hall of Fame, prokázal svůj hokejový šestý smysl a střelu s předstihem namířil do mezery mezi Břízovými betony – ještě předtím, než taková mezera vůbec vznikla. Červené světlo svítí, Kanada vítězí 3:2 v prodloužení a ukončuje tím naši norskou medailovou misi.

Že na začátku akce stál český emigrant Petr Nedvěd? Hokejoví bozi projevili notnou dávku ironie, ovšem sluší se dodat, že k prodloužení vůbec nemuselo dojít. Kanaďany naši hokejisté přestříleli v poměru 37:24, brankář Corey Hirsch předvedl skvělý výkon.

Čtvrtfinálové zápasy na ZOH v Albertville

• Finsko vs USA - 6:1
• Kanada vs Česko - 3:2p
• Slovensko vs Rusko - 2:3p
• Německo vs Švédsko - 0:3

Zklamaní čeští hokejisté si ještě zahráli playoff poražených o konečné umístění a byť v méně žádoucí fázi než bylo hodno, nakonec v něm skutečně došlo na derby bývalých federálních partnerů. Slováci totiž ve čtvrtfinále prohráli s Ruskem, stejně jako my ztratili vedení 2:1 a padli 2:3 po prodloužení. Následně si poradili s Němci 6:5 po prodloužení a protože jsme o pár desítek minut dříve porazili USA 5:3, v zápase o páté místo se utkalo Česko a Slovensko.

V úplném závěru turnaje nás sousedé přestříleli 33:21, avšak jediná úspěšná byla z jejich strany střela Mira Šatana ze třetí minuty. To Češi se prosadili hned sedmkrát, z toho čtyřikrát v první třetině. První olympijský turnaj samostatná česká reprezentace zakončila vítězstvím 7:1 a obsadila tak konečnou pátou příčku.

Klička, která zamotala hlavu celému světu

Český tým můžeme opustit, největší hokejové příběhy v únoru 1994 psala jiná družstva. V prvním semifinále Kanada porazila Finsko 5:3, velkou zásluhu na tom měl i Petr Nedvěd. Půl minuty před koncem druhé třetiny srovnával na 2:2, načež Kanaďané v třetí části vstřelili tři branky a postoupili do zápasu o zlatou medaili. Stalo se tak 42 let po doposud posledním olympijském vítězství, na které jejich hokejoví předci dosáhli shodou okolností taktéž v Norsku, na ZOH 1952 v Oslu.

V druhém semifinále si Švédsko poradilo s Ruskem 4:3. Střelci byli toho večera na obou stranách velmi efektivní, oba týmy dohromady vyslaly jen 39 ran. Čtyři švédské se ujaly ještě do 46. minuty a ztrátu 1:4 už Rusové i přes dvě branky v rozmezí deseti sekund na konci 59. minuty nedohnali. V utkání poražených semifinalistů se pak ruští střelci neprosadili ani jednou a Finsko po výhře 4:0 slavilo zisk své první bronzové olympijské medaile.

Velké olympijské finále mezi Kanadou a Švédskem devítitisícová Håkons Hall v Lillehammeru hostila v neděli 27. února odpoledne, v den konání závěrečného ceremoniálu ZOH. Obránce Tomas Jonsson Švédy již v sedmé minutě přesilovkovým gólem poslal do vedení, na více než čtyřicet minut šlo o branku poslední.

Vyrovnávací gól vstřelil až Paul Kariya v čase 49:08, načež Tommyho Salla v brance seveřanů o dvě minuty později překonal i Derek Mayer. Vytoužený kanadský olympijský triumf byl blízko, avšak nad kolébkou hokeje skloněné sudičky měly jiné úmysly. Magnus Svensson v čase 58:11 využil přesilovku a protože žádná další branka ve zbývajících dvou minutách nepadla, zápas dospěl do prodloužení a později i do samostatných nájezdů. Před čtením dalších odstavců se můžete pobavit u těch nejhorších nájezdů v historii NHL, v Lillehammeru naopak došlo na rozstřel z nejkrásnějších.

Ve středovém kruhu se mělo kotouče ujmout po pěti hráčích na obou stranách, skóre však bylo vyrovnané. Za Kanadu hned první dva nájezdy proměnili Petr Nedvěd s Paulem Kariyou, Švédy zachránili Magnus Svensson a Peter Forsberg. Dále už se pokračovalo jednokolově, trenéři mohli znovu vybírat i z již využitých střelců. A této možnosti skutečně využili. Magnus Svensson na Coreyho Hirsche nevyzrál, rozhodnutí měl tedy v dalším nájezdu na hokejce Kanaďan. Respektive Čech. Petr Nedvěd však své druhé trestné střílení neproměnil, při kličce do bekhendu mířil mimo. Útočník Todd Hlushko za tím později hledal vyšší mocnosti. „Hokejovým bohům přičítám, že řekli, že 42leté kanadské čekání na zlatou medaili nemůže ukončit český emigrant,“ prohlásil.

Co se dělo na švédské střídačce? Na to pro změnu vzpomíná obránce Adrian Aucoin. „Říká se, že jejich kouč ukázal na Matse Naslunda. Ten ale nechtěl jít. Peter Forsberg pak řekl, že se o to postará. A zbytek je historie.“ Ano, to skutečně je.

V jednom z nejslavnějších okamžiků olympijské historie se neskonalý talent mísí s bezstarostností mládí, vždyť Peteru Forsbergovi bylo na hrách v Lillehammeru pouze dvacet let. „Byla to a vždy bude velká součást mé kariéry a něco, co mě v hokejovém světě katapultovalo mezi celebrity,“ vzpomínal na chladnokrevně zakončený nájezd sám Foppa. Četná a častá zranění mu později dovolila odehrát jen 708 utkání v NHL, přesto Forsberg patří mezi nejopěvovanější útočníky přelomu devadesátých a nultých let a po právu je členem Triple Gold Clubu pro vítěze Stanley Cupu, ZOH i MS v hokeji.

První dílek do této skládačky Forsberg vložil v Lillehammeru. Po něm se totiž k puku postavil Paul Kariya, další z budoucích hokejových superhvězd, jejichž úspěšné kariéry zbrzdila zranění. Pod obrovským tlakem Kariya při zakončení sáhl po prudké střele švihem, namířil ji ale přesně do těla brankáře Sala. Hráči Tre kronor mohli v extázi naskákat na svého gólmanského hrdinu, Švédsko vůbec poprvé zvítězilo v olympijském hokejovém turnaji. Překonalo tím stříbrná umístění z let 1928 a 1964.

Přestože Peter Forsberg si ve finále kromě 100% bilance v nájezdech připsal i dvě asistence, v turnajovém all-stars výběru se na rozdíl od tří krajanů neobjevil. Nejlepší šestka ZOH v Lillehammeru podle zástupců médií vypadala následovně:

• G – Tommy Sallo (Švédsko)
• D – Brad Werenka (Kanada), Timo Jutila (Finsko)
• F – Mats Näslund (Švédsko), Peter Šťastný (Slovensko), Patrik Juhlin (Švédsko)

Zařazení Petera Šťastného do hvězdné sestavy má své opodstatnění, stejně jako na hrách v Lake Placid v roce 1980 slovenský útočník patřil k lídrům kanadského bodování. Už ne jako 23letý mladík, už nikoli v dresu československého týmu, opět ale za vydatné podpory svých kolegů z útoku. Vítězem bodování na ZOH 1994 se stal Žigmund Pálffy (3 + 7 = 10). Miroslav Šatan (9 + 0) a Peter Šťastný (5 + 4) v osmi zápasech zapsali po devíti bodech. Náš Jiří Kučera (6 + 2 = 8) skončil sedmý.

S osmi body (2 + 6) turnaj zakončil i Peter Forsberg, jeho přínos pro premiérové švédské vítězství hned v roce 1995 ocenila i švédská poštovní služba. Forsbergův zlatý gól zvěčnila na poštovní známce, papírová podoba památného samostatného nájezdu mezi sběrateli dodnes patří k velmi žádanému zboží. Perličkou je, že brankář Corey Hirsch podobné zvěčnění odmítl a na známce tak Foppa uklízí puk za záda muže s jiným číslem a barvou dresu.

Konečné pořadí hokejového turnaje za ZOH 1994

Švédové se stali teprve pátým národem, který ovládl hokejový turnaj na zimních olympijských hrách. Již brzy se měl tento seznam rozrůst o další zemi – a vy už určitě tušíte, čemu se bude věnovat další díl našeho seriálu o historii hokeje na zimních olympijských hrách.

Do té doby si můžete kromě živých přenosů prohlédnout medailové pořadí národů od prvního olympijského turnaje až po hry v Lillehammeru. Tím se definitivně rozloučíme s érou sovětské dominance, pravidelných československých úspěchů i ne zrovna rovných podmínek, kdy nejlepší hokejisté z NHL nemohli brázdit olympijský led. To se mělo už za čtyři roky změnit.

Medailové pořadí národů z olympijských hokejových turnajů (1920-1994)