1. BetArena.cz >
2. Hokej

Nepřemožitelný hokejový tým. Že nic podobného neexistuje? Sovětská reprezentace v šedesátých a sedmdesátých letech takovou mašinou na vítězství opravdu byla. Další díl našeho seriálu o historii ledního hokeje zmapuje éru, kdy se kvůli dominanci sborné na ZOH 1964-1976 hrálo v podstatě jen o stříbrné a bronzové medaile. Těšit nás může, že československý tým je sbíral plnými hrstmi.

ZOH v 60. a 70. letech – Innsbruck, 1964 – Grenoble, 1968
Sapporo, 1972 – Innsbruck, 1976

<< předchozí díl – následující díl >>

Foto: BetArena.cz

Olympijský hokej 60. a 70. let – nadvláda sborné i československé medaile

„Abychom si rozuměli, potřebujeme k tomu hokej nebo válku,“ prohlásil český překladatel a historik umění Antonín Bartušek. V šedesátých a sedmdesátých letech minulého století jsme si tedy museli rozumět náramně. Tehdejší hokejové zápasy připomínaly válku na ledě a právě tomuto období se bude věnovat další díl našeho seriálu o historii hokeje na olympijských hrách.

Kromě v žilách jim kolující soutěživosti a touhy zvítězit hokejisty poháněla i jiná, politicky geografická motivace. Každý chtěl zkrátka vyzrát na reprezentaci Sovětského svazu. Už v minulém dílu seriálu jsme zjistili, že sovětským funkcionářům se během pouhých deseti let podařilo z nuly vybudovat vítězný olympijský celek. Po zlatém debutu ze ZOH 1956 následoval bronz ze ZOH 1960. Že se sborná okamžitě zařadila mezi světovou špičku? To byl pouhý začátek a na ZOH 1964 až 1976, které připomíná dnešní díl, sovětský hokej spadal do zcela samostatné kategorie.

Nechceme vás ochudit o čtenářský zážitek, přesto hned v úvodu odprezentujeme nosnou myšlenku celého článku: Tým SSSR získal čtyři olympijská zlata v řadě. Ty tam byly časy kanadského patentu na vítězství pod pěti kruhy. I zarytí odpůrci komunistické diktatury uznávají, že období sovětské nadvlády bylo jedním z nejvíce fascinujících v celé hokejové historii. Částečně díky podpoře moskevského ústředí, které šikovnými kličkami naplno sportujícím hráčům zajistilo oficiální status amatérů. Především pak díky velkým osobnostem, architektům hokejového zázraku.

• Arkadij Černyšev – hlavní trenér (1961-1971)
• Anatolij Tarasov – asistent trenéra (1963-1971)

Tarasov, přezdívaný „otec ruského hokeje“, sovětskou školu obohatil o řadu unikátních tréninkových metod. Černyšev je pak přiváděl k dokonalosti. Že na hráče kladly ty nejvyšší nároky a že možnost hrát za sbornou vyžadovala naprostou disciplínu a oddanost? Tuhý režim ani nic jiného nepřipouštěl. Z hokejového hlediska však úspěšné duo vytvořilo systém, se kterým si západní země neuměly poradit. „Ve sportu se v žádném případě nesmíte zastavit,“ pravil Tarasov. Důraz na kvalitní přihrávku a fyzická připravenost v kombinaci s nevysychající zásobárnou talentovaných hráčů ze SSSR učinily hokejovou velmoc první kategorie. Na MS v ledním hokeji sborná pod vedením dua Černyšev/Tarasov zvítězila devětkrát za sebou.

O nejvyšší příčky však na olympijských turnajích pravidelně usilovala i jiná, nám mnohem bližší reprezentace. A dařilo se jí znamenitě, vždyť i československý tým získal čtyři olympijské medaile v řadě. I přes snahu o apolitické olympijské zápolení mnohé zápasy doprovázel politický podkres. Hokejistům se při pohledu na rudý dres SSSR vařila krev v žilách. Fanoušci zápasy brali jako otázku národní hrdosti – a nebavíme se nutně o těch československých, ve světě rozděleném železnou oponou chtěl na Sovětský svaz vyzrát úplně každý. Pojďme si připomenout hry o trůny, které pravidelně měly stejného vítěze.

ZOH 1964: Innsbruck, Rakousko – Medaile až v šatně

Ačkoli závody v severské kombinaci hostil nedaleký Seefeld, Zimní olympijské hry 1964 v Innsbrucku proběhly v malebném hlavním městě Tyrolska. Počet sportovců vůbec poprvé přesáhl tisícovku, turnaj v ledním hokeji hostila nově vybudovaná aréna Olympiahalle. Do hlavní soutěže po kvalifikačním play-in postoupilo osm družstev, mezi 29. lednem a 9. únorem se utkala stylem každý s každým. O majitelích medailí nebylo jasno až do posledního zápasu. A vlastně i po něm – a svým způsobem i o téměř půl století později.

Do Innsbrucku vůbec poprvé odcestovala výprava ČSSR, nikoli ČSR. Změna oficiálního názvu Československa podtrhla politické změny v naší vlasti, noví reprezentační trenéři Jiří Anton a Vladimír Hostka však při sestavování soupisky razili tezi pouze mírného pokroku. Do Rakouska vyrazilo osm pamětníků předchozí olympiády ve Squaw Valley, nově si pod pěti kruhy zahrály budoucí stálice našeho týmu. Takový Jiří Holík se podepsal pod všechny olympijské úspěchy v dnešním článku, legendární brankář Vladimír Dzurilla stál na prahu kariéry vedoucí až do Síně slávy IIHF.

Náš tým do turnaje vstoupil vysokou výhrou 11:1 nad Německem, tehdy naposledy hrajícím pod jednotnou vlajkou. V druhém zápase však Čechoslováky čekal test z nejtěžších, utkání se SSSR. Sborná, povzbuzená výhrou 5:1 nad úřadujícími olympijskými šampiony z USA, uděřila drtivou silou. Už v jedenácté minutě musel Vlado Dzurilla po třech obdržených gólech přepustit naši svatyni Vladimíru Nadrchalovi, první třetinu Sověti ovládli výsledkem 4:0. Ve zbytku zápasu jsme byli lepší, Jozef Golonka nasázel hattrick, využili jsme tři přesilovky. Přesto na tabuli po konci zápasu svítilo skóre 5:7 a už v úvodu turnaje bylo jasné, že sen o československém zlatu naplnění nedojde. Jedna ztracená bitva však neznamená prohranou válku a v dalších dnech tým ČSSR zářil. Posuďte sami.

• ČSSR vs Finsko - 4:0
• ČSSR vs Švýcarsko - 5:1
• ČSSR vs USA - 7:1
• ČSSR vs Kanada - 3:1

Vůbec první olympijská výhra nad Kanadou? To byla prvotřídní hokejová senzace. Do Innsbrucku Javorové listy poprvé vyslaly účelově vybudovaný národní tým, který sestavil hokej milující kněz David Bauer. Kanadští amatéři přestávali stačit tempu rozehranějších, neoficiálně profesionálních soupeřů. O československém vítězství brankami v poslední třetině rozhodli Jan Klapáč, Jiří Holík a Josef Černý.

Do šatny odcházeli jako čtvrtí. Domů ale Čechoslováci přivezli bronz

Výhra nad zámořskými favority zdramatizovala turnajovou tabulku. V poslední hrací den, po šesti utkáních v nohou, pořadí vedl neporažený SSSR (12 bodů) před ČSSR a Kanadou (10 bodů), následovalo osmibodové Švédsko. Turnajový los nemohl nabídnout dramatičtější podívanou; Innsbruck nejprve od 17:00 sledoval zápas SSSR vs Kanada, aby od 20:30 celou soutěž uzavřelo utkání Švédů s Čechoslováky. Takoví Kanaďané se stále mohli stát olympijskými šampiony – nebo také mohli odjet s prázdnou.

Vítězná branka Venjamina Alexandrova ze 42. minuty přiblížila ten horší scénář. SSSR zvítězil 3:2 a nebylo pochyb o tom, že neporažení Sověti získali olympijské zlato. V závěrečném zápase však Švédi převálcovali ČSSR vysoko 8:3 a postarali se tím o unikátní situaci.

Tři družstva měla stejnou bilanci, pět výher a dvě porážky. Že má v takovém patovém stavu rozhodnout rozdíl skóre ze vzájemných utkání tří týmů, jak pravily regule IIHF? Kanaďané byli toho názoru a proto se na medailový ceremoniál dostavili s nataženými krky. Nárokovali si bronz za skóre 4:4, počítali se švédským stříbrem skóre (9:6) a bramborovou plackou pro Československo (6:9).

Podle olympijských pravidel však k jejich překvapení o pořadí rozhodl rozdíl skóre z celého turnaje. A ten na straně javorových listů nestál ani zdaleka, vždyť Švédi zaznamenali kladnou bilanci +31 a náš tým se pyšnil +19 brankami, o čtyři více než Kanada. Hokejisté i funkcionáři byli rozlíceni, IIHF v čele s jejím předsedou Bunnym Ahearnem obviňovali ze změny pravidel za pochodu. Tisková agentura The Canadian Press dokonce citovala šéfa mezinárodního hokeje, že o tiebreakeru bylo rozhodnuto deset minut před koncem posledního zápasu. S návratem z Innsbrucku ale rozruch utichl. Alespoň na nějakou dobu.

V dubnu 2005 měla totiž podle informací The Canadian Press Mezinárodní hokejová federace zpětně přiznat chybu a retroaktivně Kanadě udělit bronz. Ta samá organizace však o dva měsíce později hlasovala proti takovému rozhodnutí. Proti byl i kanadský zástupce Murray Costello. „Pokud bychom to udělali, může vyvstat neomezený počet rozhodnutí, která mohou být zpochybněna. Otevřeli bychom Pandořinu skříňku,“ řekl tehdy. „Ukradená“ medaile z Innsbrucku kanadským patriotům leží v žaludku i o půl století později. Už nic se ale nezmění na tom, že Kanada olympiádu vůbec poprvé opouštěla bez cenného kovu.

Švédové se podruhé v historii radovali ze stříbra, Čechoslováci si domů přivezli bronz. I naše hokejisty přitom zpráva o konečném pořadí zaskočila – samozřejmě příjemněji než kanadské soky. Do šatny se naši hokejisté po prohře se seveřany odebírali s vědomím, že skončili na nepopulární bramborové pozici. „V kabině jsme byli ze 4. místa trošku smutní, ale direktoriát pak pořadí změnil,“ zavzpomínal pro Český rozhlas útočník Jan Klapáč padesát let po medailovém úspěchu. Nebo snad bronzový výsledek československá veřejnost jako úspěch nevnímala?

„Hned po utkání jsme přijeli do Prahy a národ byl zklamaný, i když to byla olympijská medaile. Nosič kufrů na nádraží prohlásil: ,No vy jste to teda hráli'. Tam od Franty Tikala vzniklo pořekadlo, že asi budeme muset chodit kanálama,“ připomněl Klapáč slova nejlepšího turnajového obránce podle názoru direktoriátu i tradičně vysoké nároky domácích fanoušků.

Potěšit je bezesporu mohly výkony Josefa Černého (6+6) a Jiřího Dolany (8+3), kteří se probojovali do první desítky kanadského bodování turnaje. Ovládl ho Konstantin Loktev (6+9). K všeobecné mrzutosti naopak přispělo to, že žádnou jinou medaili československá výprava ze sousedního Innsbrucku nepřivezla. O čtyři roky později měla být bilance radostnější.

Konečné pořadí hokejového turnaje na ZOH 1964

ZOH 1968: Grenoble, Francie – Československo jednu branku od zlata

V pořadí již desátá zimní olympiáda si připsala několik dobových nej. Nejmasivnější investice a výstavba pod taktovkou francouzského prezidenta Charlese de Gaulla, největší počet sportovců (1 158 z 37 zemí), pompézní zahajovací ceremoniál či představení vůbec prvního olympijského maskota? Ale také vůbec první dopingové kontroly nebo sportoviště ve vzdálenosti až 70 km od centra. I to byly Zimní olympijské hry 1968 v Grenoblu.

K navždy nepřekonatelným primátům mimochodem patří i zisk vůbec první československé zlaté medaile, o které se ve skocích na lyžích na středním můstku postaral Jiří Raška. Na nejcennější kov pomýšlel i náš hokejový tým. Do Francie odcestoval ve velmi, velmi silném složení.

Kostru reprezentace tvořily legendy jako Jozef Golonka, Jan Suchý, Václav Nedomanský či Jaroslav Jiřík, budoucí první Čech v NHL. Za obranou měl opět čarovat Vlado Dzurilla. Výběru trenérů Pitnera a Kostky vlévaly krev do žil i události pražského jara, kdy se režim snažil nastavit svou vlídnější tvář. Kdo mohl tušit, že půl roku po hokejovém turnaji s osmi účastníky uvolněné poměry zválcují pásy okupačních tanků? V Grenoblu byli Čechoslováci připraveni porazit kohokoli.

A to se jim v úvodu turnaje jednoznačně dařilo. Během série čtyř vítězství (5:1 s USA i SRN, 4:3 nad Finskem a 10:3 nad NDR) tým vstřelil 24 branek, vyjma souboje se stříbrným medailistou ze ZOH 1948 Augustinem Bubníkem vedeným Finskem své soupeře přehrával rozdílem třídy.

V pátém ze sedmi zápasů však naši narazili na další celek s nejvyššími ambicemi, Kanadu. Po dvou třetinách jsme prohrávali o tři góly a přestože branky Havla a Nedomanského v prvních dvou minutách závěrečného dějství utkání zdramatizovaly, vyrovnat se nám nepodařilo. Prohra s Kanadou 2:3 řádně zamíchala turnajovými kartami, javorové listy totiž před tím nestačily na Bubníkovo Finsko. Jako další měl na řadu přijít zřejmě nejočekávanější zápas. Ten, který vstoupil do historie československého hokeje.

Nestárnoucí drama: První olympijská výhra nad Sověty

I po dekádách byli mnozí pamětníci schopni vyprávět, kde sledovali utkání se Sovětským svazem. Sborná turnajem procházela bez ztráty kytičky, skóre 39:4 z pěti zápasů svědčilo o její dominanci. Motivace však Čechoslováci měli na rozdávání, i před srpnovou okupací hokejové bitvy se SSSR zdobil emotivní náboj a všeobecná touha vzdorovat všeobjímajícímu sovětskému vlivu. Kdy jindy, když ne teď?

Ještě před zápasem naši trenéři zkusili soupeře rozhodit, když upozornili rozhodčí na chybějící krytky na patkách bruslí několika oponentů. Start zápasu byl odložen, prodleva ale paradoxně svědčila sborné a ta se zásluhou Borise Majorova již po 28 sekundách ujala vedení. Zbytek první třetiny ale patřil nám, bruslařští mágové Ševčík, Hejma a Havel zajistili vedení 3:1. Na snížení z 28. minuty na sklonku druhé třetiny odpověděl Jozef Golonka a podruhé se do šaten odcházelo za stavu 4:2.

Když v 57. minutě Jaroslav Jiřík vstřelil branku na 5:2, Československem se prohnala vlna radosti. Snad nikoho nenapadlo, že při pohodlném náskoku může být právě tento gól rozhodující. Již po půl minutě se ale trefil sovětský centr Polupanov, za další minutu se přidal i křídelník první formace Majorov. Do konce zbývaly 2 minuty a 26 sekund a naše družina čelila drtivému a bolestivému tlaku, který ještě umocnila ruská power play. Československá hradba však odolala. V potu a obrovském vypětí naši hokejisté dosáhli na první olympijské vítězství Československa nad SSSR. Výhra 5:4 nad mnohými nenáviděným soupeřem? Hráči ve vítězném chumlu popadali na led, zato celá země byla na nohou.

„Nastal čas radosti, veselosti. A určitě budete usínat s pocitem hrdosti nad výkonem našich chlapců,“ znělo z televizních obrazovek. „Ještě před tím si připijte na jejich zdraví. Ale ne mnoho, protože naše hokejisty čeká i Švédsko,“ připomínal redaktor Oskar Mana, že sklenice oslavných nejlepších drinků jsou plné pouze z poloviny. Historická výhra nás posunula do čela tabulky a v zápase s dalším, přímo odvěkým olympijským rivalem ze severu Československo mohlo získat zlaté medaile.

Před rozhodujícím utkáním se Švédy měli hokejisté vše ve svých rukou, nebo spíše na svých holích. Vítězství znamenalo zlato, bez ohledu na další výsledky. Na druhé misce vah však ležela potenciální hrozba pádu na čtvrtou příčku v případě porážky. Je tedy otázkou, jak moc ony ruce svazoval velký tlak. I Skandinávci potřebovali bezpodmínečně zvítězit a protože se hokej nehraje na tenisových kurtech, patří k němu i remízy. Tak jako v sobotu 17. února 1968.

Švédsko se v páté minutě ujalo vedení, Jožo Golonka v 16. minutě srovnal stav. Naši dokázali odpovědět i na Henrikssonův gól z 36. minuty, když se v čase 46:22 trefil Jan Hrbatý. To ale bylo z obou stran vše a remíza 2:2 společně s večerním vítězstvím SSSR nad Kanadou v poměru 5:0 znamenaly, že Čechoslováci v Grenoblu skončili stříbrní. Hokejový Goliáš ze Sovětského svazu nás předstihl o jediný bod, do kanadské kolébky hokeje sudičky tentokrát vložily bronzovou placku.

Od vytouženého a historicky prvního hokejového zlata nás dělila jen píď. Odražený kotouč, šťastná teč –  zkrátka jedna jediná branka navíc, ať už v zápase se Švédy nebo například při těsné prohře s Kanadou. „Mužstvo nebylo nervózní, postavili jsme se k tomu, jak jsme měli. Prostě to nevyšlo,“ zavzpomínal pro server hokej.cz o půl století později Josef Horešovský, nejlepší obránce turnaje podle názoru IIHF. S individuálním oceněním se do vlasti vrátili i další dva jeho krajané, byli zvoleni do all stars olympijského turnaje.

• G – Ken Broderick (Kanada)
• D – Jan Suchý (ČSSR)
• D – Lennart Svedberg (Švédsko)
• LW – Anatolij Firsov (SSSR)
• C – Fran Huck (Kanada)
• RW – František Ševčík (ČSSR)

Dvacet let po téměř vítězném tažení ve Sv. Mořici se Československo radovalo ze své druhé stříbrné a celkově čtvrté olympijské medaile. Díky památnému a doslova vybojovanému vítězství nad Sověty ale hokejisty domácí veřejnost přivítala jako šampiony. Jako pomsta za okupaci měla být vnímána až budoucí utkání. S kůží na trh v nich vyrazila nová, podobně cílevědomá hokejová generace.

Konečné pořadí hokejového turnaje na ZOH 1968

ZOH 1972: Sapporo, Japonsko – Medailové drama do posledního dne

Z pohledu studené války se Zimní olympijské hry 1972 v Sapporu uskutečnily na víceméně neutrální půdě, byť Japonsko bylo součástí západního bloku. Hrám v hlavním městě ostrova Hokkaidó se tak vyhnuly bojkoty typické pro budoucí letní olympijské hry z let 1980 a 1984 a do Sappora, které mělo ZOH hostit již ve válečném roce 1940, dorazilo 1 106 sportovců z 35 různých zemí. V zákulisí námi sledovaného turnaje však žádná idylka nepanovala.

Naopak, vřelo to v něm jako v kotlích turecké fotbalové Superligy. Kanada se hokejového turnaje nezúčastnila. Protestovala tím proti regulím IIHF vyžadujícím účast amatérských hráčů. Ti kanadští se s profesionálními smlouvami v kapsách proháněli po ledech NHL či krátce fungující konkurenční WHA. Vrcholoví sovětští (ale také českoslovenští) hokejisté si oproti tomu udržovali status amatérů, když je vládnoucí partaj zaměstnávala v armádě či zbrojním průmyslu. Lednímu hokeji se všichni věnovali naplno, pravidla však splňovala pouze jedna skupina. Protest Kanady byl pochopitelný, bez javorových listů se musely obejít všechny mezinárodní akce až do roku 1980.

Účasti se zřekly i týmy NDR, Rumunska a Francie, v jejich případě především z ekonomických důvodů. Tyto celky měly hrát ve druhé výkonnostní skupině, do hlavního hokejového turnaje nastoupilo pouze šest reprezentací. Každý z celků tak měl při zachování formátu „každý s každým“ pouze pět utkání, aby se přihlásil o olympijské medaile. U těch mělo i zůstat, vůbec poprvé se výsledky ZOH nepočítaly do pořadí světového či evropského šampionátu. Tento společný turnaj v dubnu 1972 shodou okolností hostila Praha a domácí hráči na něm vybojovali zlato. Pojďme si nyní představit soupisku trenérů Jaroslava Pitnera a Vladimíra Kostky. České hokejové fanoušky potěší řada důvěrně známých, rozumějte legendárních jmen.

• Brankáři: Vladimír Dzurilla, Jiří Holeček
• Obrana: Vladimír Bednář, Josef Horešovský, Oldřich Machač, František Pospíšil, Rudolf Tajcnár, Karel Vohralík
• Útok: Josef Černý, Richard Farda, Jan Havel, Ivan Hlinka, Jaroslav Holík, Jiří Holík, Jiří Kochta, Vladimír Martinec, Václav Nedomanský, Eduard Novák, Bohuslav Šťastný

Bratři Holíkové konečně společně nastupují pod olympijskými kruhy. Čerstvě 22letý Ivan Hlinka okouzluje mezinárodní publikum. Kanonýr Václav Nedomanský je na vrcholu sil, brankářský tandem Dzurilla/Holeček připomíná neprůstřelnou zeď. Není divu, že československý tým před startem turnaje společně se Sověty, Švédy a Finy patřil do „velké čtyřky“, ze které měli vzejít majitelé medailí. Poláci se do hlavní soutěže kvalifikovali na úkor SRN a Američané při absenci profesionálů z NHL neměli tempu evropských celků stačit. Předpoklady však opět pro jednou zůstaly pouze na papíře.

Čechoslováci v rozehřívacím utkání porazili Polsko 14:1, kanonádu dirigoval šestigólový Václav Nedomanský. Již druhý hrací den byl ale plný překvapení – a remíza SSSR se Švédskem 3:3 nebyla tím největším. Prohra ČSSR s USA 1:5 notně poškodila naše zlaté ambice. Ačkoli jsme se v páté minutě ujali vedení přesilovkovou brankou Eduarda Nováka, „bezejmenní“ Američané nás přehráli především ve druhé třetině (0:3) a i díky dvěma využitým přesilovkám slavili cenné vítězství.

Další zaváhání už si čeští lvi nemohli dovolit, ve třetím utkání naštěstí s chutí rozcupovali Finsko výsledkem 7:1. Každou branku vstřelil jiný hráč, Vlado Dzurilla o čisté konto přišel až v polovině poslední třetiny. Závěrečné dějství bylo rozhodující i v zápase se Švédskem, v němž na výsledkové tabuli po dvou třetinách svítilo bezbrankové skóre. Seveřané zásluhou Matse Lindha udeřili až v 47. minutě, ovšem v čase 56:23 přišlo vyrovnání z hole Jaroslava Holíka a o dvě minuty později, jen 89 sekund před závěrečnou sirénou, druhý gól přidal Josef Horešovský. Vydřená výhra 2:1 nad Švédskem československým fanouškům vlila krev do žil. Šance na historické olympijské zlato žila, stačilo pouze jediné. V závěrečném zápase zlomit nenáviděné sovětské soupeře.

Zákulisní tahanice přehlušila ledová bitva

„Vy nám tanky, my vám branky.“ „Nemusíte být první, stačí porazit Rusy.“ Ačkoli některá přání měla zůstat nevyslovena, o motivaci měli naši hokejisté postaráno. Další podle všeho dodalo komunistické ústředí. Po sametové revoluci na povrch vyplula zpráva, že funkcionáři před posledním zápasem předvolali kapitána Josefa Černého, Jiřího Holíka a Václava Nedomanského na pohovor. Snažili se je přesvědčit, ať utkání se Sověty vypustí. Hrdí hráči na takovou zákulisní hru nepřistoupili, kapitán Josef Černý se po turnaji dokonce vzdal reprezentace. O výsledku se mělo rozhodnout férově, přímo na ledě zaplněné arény Makomanai.

Rudá mašina se bohužel nezadrhla. Po první třetině vedli Sověti 2:0, v té druhé svůj náskok zdvojnásobili. Recept na zázračného dvacetiletého mladíka Vladislava Treťjaka v brance Rusů jako první našel Vladimír Martinec v 39. minutě, čtyři minuty po přestávce další jiskru naděje vykřesal loučící se kapitán Josef Černý. To ale bylo z naší strany vše, další sovětská branka z 50. minuty upravila skóre zápasu na 5:2 v prospěch Sovětů. Ti se díky čtyřem výhrám a jedné remíze radovali z dalšího olympijského zlata.

Zpětnou optikou můžete říci, že skutečně rozhodující pro nás byl již ztracený zápas s Američany. Právě toto utkání při rovnosti bodů s USA rozhodlo o československém bronzu, stříbro si domů zcela senzačně odváželi zámořští hráči, kteří kromě nás porazili i Finsko a Polsko. Mark Howe, syn jedné z největších hokejových legend Gordieho Howa, si stříbrnou placku nechal na krk pověsit v pouhých šestnácti letech a dodnes je nejmladším hokejovým olympijským medailistou.

Z hlavního města ostrovu Hokkaidó se domů jako největší hrdina vracel zlatý krasobruslař Ondrej Nepela, Helena Šikolová v běhu na lyžích na 5 km vydřela bronz. Třetí medaili přidali hokejisté, kteří se nepodvolili politickému nátlaku z koncovky turnaje a o dva měsíce později na domácí půdě ovládli světový šampionát. Ano, i s přispěním vytouženého vítězství nad SSSR v poměru 3:2.

Konečné pořadí hokejového turnaje na ZOH 1972

ZOH 1976: Innsbruck, Rakousko – Chřipka, doping i osudových 24 sekund

Poslední zimní olympiáda sedmdesátých let měla původně proběhnout v americkém Denveru, avšak obyvatelé z úpatí Skalistých hor z obav před možnými neblahými ekonomickými dopady takto velkého podniku v referendu pořádání her odmítli. Pomocnou ruku MOV nakonec podali pořadatelé ze srdce Evropy. Po dvojici ZOH ve Sv. Mořici (1928 a 1948) se Zimní olympijské hry 1976 v Innsbrucku staly druhými, které navštívily již dříve poznanou destinaci.

Základní infrastruktura v Tyrolsku stála již od sportovního setkání v roce 1964, což platilo i o stadiónu Olympiahalle. Do zimního paláce dorazilo méně družstev než před dvanácti léty, k opakujícímu se kanadskému bojkotu se tentokrát přidali i Švédové a cesta k medailím byla opět o něco snazší. Hlavní turnaj šesti reprezentací proběhl mezi 6. až 14. únorem, kdy měl každý tým přesně pět zápasů na naplnění svých ambicí. Mohla se snad opakovat situace ze Sappora, kde o cenných kovech rozhodoval až poslední hrací den?

Bezesporu mohla, a to i díky turnajovému losu – utkání ČSSR a SSSR coby hlavních turnajových favoritů mělo proběhnout až v samém závěru olympiády. Krátce po japonské olympiádě Čechoslováci ukončili devítiletou nadvládu rudé mašiny nad světovými šampionáty, další tituly však opět putovaly na východ. Jestli ale někdo na mezinárodní scéně dokázal držet krok se Sověty, byli to právě naši hráči.

Československá reprezentace prošla částečnou generační obměnou. Pozici brankářské jedničky si po Vladu Dzurillovi nově nárokoval Jiří Holeček, pod pěti kruhy se poprvé představili například obránci Jiří Bubla, Milan Chalupa a Miroslav Dvořák, v útoku si premiéru odbyli Josef Augusta, Bohumil Ebermann, pozdější první český vítěz play-off NHL Jaroslav Pouzar nebo kladenský Milan Nový, tou dobou již dvojnásobný nejlepší střelec domácí nejvyšší soutěže. Z lavičky talentovaný výběr dirigovali trenéři Karel Gut a Ján Starší. Na sovětské straně na hokejisty dohlížel trenérský triumvirát Kulagin-Loktěv-Jurzinov. Přetahovaná „amatérskými“ soupiskami poháněných velmocí mohla začít.

A pro nás začala vydřeným vítězstvím nad Finskem 2:1. V zápase padla jedna branka v každé třetině, ta první skočila v naší síti. Československým zachráncem byl střelec obou gólů Jiří Novák, další z olympijských debutantů. V druhém zápase ČSSR porazila USA 5:0. Utkání nebylo zdaleka tak jednoznačné, ještě v 38. minutě jsme díky brance Milana Nového vedli pouze hubeným náskokem 1:0. Vladimír Martinec spoluhráče i celý národ uklidnil gólem do šatny, trio Bohuslav Šťastný, Eduard Novák a (opět) Milan Nový dodalo zbývající branky. O vyhrocené atmosféře zápasu svědčí celkem šestnáct vyloučení, utkání naše hokejisty stálo spoustu sil. Tím spíše, že Čechoslováci po celý turnaj kromě sportovních soupeřů bojovali ještě s jiným sokem. Podobně jako vir covid-19, i ten byl viditelný pouze pod mikroskopem.

Draze zaplacená chřipka

Oním neviditelným soupeřem byla nákaza chřipkou, která se v našem týmu šířila jak horská lavina. Trenéři museli improvizovat, soupisku šili horkou jehlou. Tipy na okamžitou úlevu vrcholovým sportovcům nejsou mnoho platné. Marodka se rozrostla především před třetím turnajovým zápasem, situace byla kritická.

Do výstroje se pro utkání s Polskem navléklo pouze pět obránců a tři kompletní útočné pětky, branku poprvé od začátku zápasu jistil Jiří Crha. Stav o šedesát minut hracího času později? Dohrálo pouze dvanáct hokejistů v poli a do svatyně se musel od 37. minuty postavit Jiří Holeček. I takto zdecimovaná sestava potvrdila roli favorita a porazila Polsko 7:1, když se trefili dvougóloví Vladimír Martinec a Milan Nový a dále Bohuslav Šťastný, Jaroslav Pouzar a Miroslav Dvořák. Jestli náš tým potřeboval horkou vanu kvůli rychlé regeneraci, dostalo se mu studené sprchy.

Turnajový direktoriát totiž dodatečně přiřkl Polsku kontumační vítězství 1:0 kvůli dopingu v týmu ČSSR. „Hříšníkem“, jak později vyšlo najevo, byl František Pospíšil. Týmový lékař mu na dráždivý kašel předepsal lék obsahující kodein, látku povolenou podle regulí IIHF, ovšem nikoli podle pravidel MOV. Společně se sovětskou běžkyní na lyžích Galinou Kulakovovou (efedrin) se Pospíšil stal prvním pozitivně testovaným sportovcem v historii ZOH. Kontumace však byla jediným trestem za toto lékařské pochybení a zkušený kladenský bek mohl v turnaji pokračovat.

Zajímavostí je, že toto historicky první polské hokejové vítězství nad Československem nemělo žádnou bodovou hodnotu; týmu ČSSR byly body odebrány, avšak Polákům je v olympijském velíně nepřipsali.

„Kodeinová aféra“ nám výrazně zkomplikovala cestu ke zlatu, Sověti totiž turnajem procházeli bez zaváhání a na kontě měli již vítězství nad USA (6:2), Polskem (16:1) i SRN (7:3). Ve čtvrtém zápase pak porazili Finsko 7:2 a hodili tím rukavici směrem k československému týmu. Ten ji naštěstí zvedl a v divokém zápase porazil výběr SRN 7:4. Ostrostřelec Nový potřetí v řadě vsítil dva góly, po dvou třetinách jsme vedli pohodlně 7:2. Pokud jde o vyloučení, zápas skončil remízou 6:6. „Plichtilo“ se i v trestech pětiminutových, povinně museli vychladnout Ivan Hlinka a Klaus Auhuber.

Hokejové déjà vu: Poslední den znovu rozhoduje

Zahraniční doboví sázkoví bookmakeři museli mít radost, i přes kontumační škobrtnutí se naplnily jejich předpoklady a závěrečné utkání ČSSR a SSSR bylo přímým soubojem o zlatou medaili. Ano, přesně jako v Sapporu o čtyři roky dříve. Hokejový národ byl u vytržení a v sobotu 14. února 1976 se shromáždil u televizních obrazovek a rozhlasových přijímačů. Přenos možná běžel i v porodnici v Ústí nad Labem, kde toho dne přišel na svět pozdější král střelců NHL Milan Hejduk.

Naše hráče čekal výšlap na hokejový Everest, ke zlatu vedla cesta pouze přes vítězství. Do prvního výškového tábora přitom Čechoslováci dorazili s náskokem, již ve 4. minutě se trefil Milan Nový a v 16. minutě legendárního Vladislava Treťjaka překonal i Ivan Hlinka. Po první třetině jsme fantasticky vedli 2:0!

V té druhé však rudá družina srovnala krok, za záda Jiřího Holečka kotouč poslali Vladimir Šadrin (32:03) a Vladimir Petrov (37:22). Po čtyřiceti minutách na výsledkové tabuli svítilo skóre 2:2, příští dvacetiminutovka mohla rozpoutat první československou zlatou euforii v historii hokeje na ZOH. A v čase 51:02 jsme skutečně v pomyslné live tabulce poskočili na první místo, Eduard Novák skóroval na 3:2 a od vítězství nás dělilo jen devět minut.

Československá hradba však závěrečnému sovětskému tlaku bohužel neodolala. V basketbalové NBA má tým 24 sekund na to, aby vystřelil na koš. V koncovce ZOH 1976 se Sovětům právě v takto krátkém časovém úseku podařilo vstřelit dvě smrtící branky. Na vyrovnání z hole Alexandra Jakuševa (55:37) v čase 56:01 navázal Valerij Charlamov. To bylo vše, skóre už se nezměnilo a Sověti výhrou 4:3 získali čtvrtý olympijský titul za sebou.

Kolaps v závěrečných minutách mrzel, ale s přihlédnutím ke chřipkovým okolnostem i vyrovnané, takřka heroické partii s fyzicky silnými Sověty je historicky třetí československé stříbro ze ZOH stále výjimečným počinem. Hokejisté navázali na výkony svých předchůdců ze Sv. Mořice (1948) a Grenoblu (1968) a prodloužili fantastickou sérii, kdy na medaile dosáhli na čtvrtých olympijských hrách v řadě.

Historie se mimochodem v roce 1976 opakovala ve více ohledech, nejen v načasování rozhodujícího utkání mezi ČSSR a SSSR. I tentokrát olympijský turnaj přinesl jedno ryzí medailové překvapení, bronzovou příčku obsadila reprezentace Spolkové republiky Německo. Podařilo se jí to na úkor Finska a USA, při rovnosti bodů tří týmů rozhodl lepší brankový poměr ve vzájemných zápasech. Dalšího podobného úspěchu se Němci dočkali až na ZOH 2018, kde navzdory všem předpokladům padli až v utkání o zlato.

A podobně jako o čtyři roky dříve, také léta páně 1976 se československé družině podařila odplata na světovém šampionátu, kde si hokejisté došli pro zlato bez jediné porážky. To Sověti, tentokrát stříbrní, museli kromě prohry 2:3 s ČSSR skousnout i potupnou porážku 4:6 s domácím Polskem. Vy nám tanky, my vám branky? Přestože ne na olympiádě, svých velkých vítězství se výjimečná hokejová generace skutečně dočkala. Čtyři olympijské medaile v řadě mezi roky 1964 a 1976 jsou mementem silnějším než kovy, ze kterých jsou sportovní trofeje vyrobeny. A na závěr dnešního dílu našeho seriálu si představíme legendy, které se během této medailové šňůry ukázaly být nejefektivnějšími těžaři kovů. Hoši, děkujeme.

• 4 medaile – Jiří Holík (1964, 1968, 1972, 1976)
• 3 medaile – Josef Černý, Vladimír Dzurilla (oba 1964, 1968, 1972), Oldřich Machač, František Pospíšil (oba 1968, 1972, 1976)
• 2 medaile – Jozef Golonka, Jaroslav Jiřík, Jan Klapáč, Vladimír Nadrchal (všichni 1964, 1968), Jan Havel, Josef Horešovský, Jiří Kochta, Václav Nedomanský (všichni 1968, 1972), Jiří Holeček, Ivan Hlinka, Vladimír Martinec, Eduard Novák, Bohuslav Šťastný (všichni 1972, 1976)

Konečné pořadí hokejového turnaje na ZOH 1976