1. BetArena.cz >
2. Hokej

„Všechno se mění a ty se musíš přizpůsobit,“ řekl o životě i o hokeji Jaromír Jágr. Myšlenky, že se po útrapách druhé světové války celý svět sjednotí, vzaly rychle zasvé. Na obzoru se totiž rýsovala nová dělící čára, železná opona. Politický diktát ovlivňoval i lední hokej na olympijských hrách v poválečném období a v dalším pokračování našeho seriálu se mimo jiné dozvíte, proč potenciálně zlatá československá hokejová generace zůstala navždy jen stříbrnou. Nahlédněte s námi pod pokličku ledního hokeje na ZOH 1948-1960.

Poválečné ZOH – Sv. Mořic, 1948 – Pohnutý osud našeho týmu
Oslo, 1952 – Cortina d'Ampezzo, 1956 – Squaw Valley, 1960

<< předchozí díl – následující díl >>

Foto: BetArena

Lední hokej na poválečných olympiádách (1948-1960)

Jestliže jsou Jamajka či Kolumbie členy Mezinárodní hokejové federace (IIHF), lední hokej lze považovat za vskutku globální sport. A už více než sto let také probíhají hokejová zápolení pod pěti kruhy. V minulém dílu seriálu o historii hokeje na olympijských hrách jsme se věnovali hokejovému „pravěku“ v letech 1920-1936. Pravidla se postupně vyvíjela, fanouškovská základna rostla, hokej se stával atraktivnějším. Jakoukoli radost z rozvoje oblíbeného sportu však překryl stín válečných útrap.

Strašák druhé světové války obcházel už IV. zimní olympijské hry 1936 v Garmisch-Partenkirchenu. Nacistické Německo, versailleské mírové smlouvě navzdory, necelý měsíc po konci olympiády obsadilo demilitarizované pásmo Porýní a počalo tak realizovat své expanzivní choutky. Rozbuška válečného konfliktu začala doutnat a jakmile vybuchla naplno, za oběť padly desítky milionů lidí. V druhé světové válce o život přišli i mnozí sportovci, povolávací rozkazy zdemicovaly i celá hokejová družstva. Například v hokejové NHL svou činnost ukončil tým New York Americans.

Nechceme vás ale zachmuřit, vždyť u sledování sportovních přenosů i čtení našeho historického seriálu se jistě chcete především bavit. Přejděme tedy k olympijským hokejovým turnajům v poválečných letech. Druhá světová válka sportovce připravila o olympiády v letech 1940 (měly proběhnout v japonském Sapporu) a 1944 (dějištěm měla být italská Cortina d'Ampezzo). Po ukončení konfliktu se zimní hry na scénu vrací v roce 1948, dlouhých dvanáct let po předchozích soutěžích v Ga-Pě. Při volbě pokud možno neutrálního dějiště MOV zapíchl prst do mapy na místo, kde už jedna olympiáda proběhla. Nechť (obnovené) hry začnou!

ZOH 1948: St. Moritz, Švýcarsko – Stříbrný československý brankostroj

Konečně. V defilé pod znovu vztyčenou olympijskou vlajkou kráčí reprezentanti osmadvaceti různých zemí. Hokejisté pak promenují s obzvláštní hrdostí. Zimní olympijské hry 1948 ve Sv. Mořici, vůbec první podobný poválečný sportovní svátek, byly po dlouhou dobu jedinými, kde olympijský slib za všechny přítomné sportovce složil hokejista. Byl to domácí Švýcar Richard Torriani, až v roce 2010 na něj v Salt Lake City navázala sedminásobná vítězka MS v hokeji žen Hayley Wickenheiser.

Do hokejového turnaje mezi 30. lednem a 10. únorem nastoupilo devět družstev, avšak o medaile jich soutěžilo pouze osm. Výsledky USA byly zpětně anulovány. Bronz ze ZOH 1936 obhajující Spojené státy do Sv. Mořice vyslaly hned dva týmy, jeden pod záštitou Mezinárodní hokejové federace (IIHF), druhý s posvěcením Olympijského výboru USA. Rozporu, kvůli němuž hrozilo i zrušení celého turnaje, rozhodně neulehčilo, že olympijský turnaj sloužil zároveň i jako 15. mistrovství světa v ledním hokeji. Protože zelenou po složitých zákulisních vyjednáváních dostal tým ze sféry vlivu IIHF, Američané mohli pomýšlet pouze na titul mistrů světa, nikoli však na olympijské zlato.

Cesta k nejcennější medaili přitom byla mnohem přímější než na ZOH 1936 v Ga-Pa. Týmy odehrály osm zápasů stylem každý s každým. Žádné základní skupiny či play-off. V případě rovnosti bodů měl o lepším umístění rozhodnout vyšší takzvaný „brankový podíl“. Nejde o rozdíl skóre jako v dnešních dnech, k výsledku bylo třeba dobrat se dělením. Tento tiebreaker si dobře zapamatujte, na první poválečné olympiádě sehrál důležitou roli.

Amerika ze hry venku? Jenom dobře, byť do Sv. Mořice československá reprezentace dorazila s nejvyššími ambicemi, připravená utkat se s jakýmkoli vyzyvatelem. A to právem, o rok dříve se naši v Praze stali vůbec poprvé mistry světa v ledním hokeji. Do Švýcarska odcestovalo třináct z těch, kteří si doma na legendární Štvanici nechali na krk pověsit zlaté medaile.

Chyběl kapitán František Pácalt, jenž ukončil reprezentační kariéru. Avšak v brance čaroval legendární Bohumil „Boža“ Modrý. Útok táhl rozený střelec Vlastimil Zábrodský, podporovali jej jeho bratr Oldřich Zábrodský, Stanislav Konopásek či Jaroslav Drobný, talentovaný sportovní univerzál a pozdější trojnásobný vítěz tenisových grand slamů. Z lavičky hru dirigoval v Kanadě narozený trenér Mike Buckna. Tento tým byl předurčen k úspěchu.

A skutečně, Československo na ZOH 1948 neprohrálo. Skvěle promazaný brankostroj hned čtyřem soupeřům nadělil dvouciferný příděl gólů. Jediným zaváháním byla bezbranková remíza s Kanadou v šestém československém utkání turnaje. Zpětně víme, že jeden jediný gól v síti země javorového listu by měl cenu zlata.

Československé výsledky na ZOH 1948

• Československo - Itálie 22:3
• Československo - Švédsko 6:3
• Československo - Polsko 13:1
• Československo - Velká Británie 11:4
• Československo - Rakousko 17:3
• Československo - Kanada 0:0
• Československo - Švýcarsko 7:1
• Československo - USA 4:3

Podobně suverénně turnajem prošla i Kanada, kterou tentokrát reprezentoval tým Ottawa RCAF Flyers. Zkratka v jeho názvu odkazuje na Kanadské královské letectvo, amatérští hokejisté byli bývalými či aktivními armádními příslušníky. A na ledě si zastříleli s obdobnou chutí jako jejich českoslovenští protivníci.

Po závěrečném a z hlediska olympijského pořadí nevýznamném zápase s USA nám patřilo vedoucích 13 bodů se skóre 76:15. Kanadu (11 b., 54:2) v poslední hrací den vyzvalo desetibodové Švýcarsko a jeho výhra či alespoň remíza nám měla zajistit zlato. Avšak zatímco Kanaďané vsítili branku v každé třetině, Helvéti vyšli naprázdno. Kanadští hokejisté získali páté olympijské zlato, kromě zaváhání v Ga-Pa byli neomezenými vládci olympijských hokejových turnajů.

Švýcaři si na krk pověsili bronz a neporažený československý tým vybojoval stříbrné medaile. Při rovnosti bodů a remíze ve vzájemném zápase o tom rozhodlo právě pravidlo brankového podílu. Přestože byli naši reprezentanti s přehledem nejlépe střílejícím družstvem (76 gólů oproti 57 kanadským) a lépe si vedli i v rozdílu skóre (+61 ku +55), patnáct obdržených gólů bylo rozhodujícím faktorem. V kanadské svatyni za celý turnaj skončily pouze dva puky a podíl 28,5 s přehledem předčil český výsledek 5,06. Známá poučka, že playoff NHL vyhrává především vyztužená defenziva, má své kořeny ve velmi dávné době.

Konečné pořadí hokejového turnaje na ZOH 1948

Katastrofa i zvůle komunistů. Pohnutý osud československých hokejistů

Domů se naši hokejisté vraceli jako hrdinové. Skvělým výkonem na jednom turnaji si zajistili olympijské stříbro, stříbro z mistrovství světa a také obhájený titul mistrů Evropy. Třetí v řadě přidali v roce následujícím.

Tým ze Sv. Mořice byl na vrcholu sil, silnější generaci československý hokej do té doby nepoznal. Vlajkonoš české výpravy Vladimír Zábrodský s 22 (!) góly opanoval tabulku střelců olympijského turnaje. Po Božovi Modrém pokukovala družstva z NHL, vystudovaný stavební inženýr dostal příslib možného odchodu. Tým LTC Praha, z něhož vzešla kostra reprezentačního výběru, neměl v domácí lize konkurenci a atraktivní hrou k hokeji přitahoval nové diváky. Sedmkrát dokonce zvítězil na Spenglerově poháru.

Československo, hokejová velmoc poválečných časů, stálo na úsvitu období velkých sportovních úspěchů. Koho by ale napadlo, že ve skutečnosti šlo o soumrak. Náš tým totiž narazil na soupeře, kteří úspěch odmítali brát v potaz – komunistický režim i samotný osud.

Ještě v roce 1949 mohlo Československo vyrazit na MS do Stockholmu. Už přípravu na šampionát ale zahalil stín obrovské tragédie. Při přeletu nad kanálem La Manche se navždy ztratilo letadlo s československými hokejisty. Na palubě bylo pět olympijských hrdinů (Zdeněk Jarkovský, Miloslav Pokorný, Karel Stibor, Vilibald Šťovík a Ladislav Troják), nejmladšímu bylo pouhých 22 let. Na nikdy nenalezených troskách letadla zbytek týmu vybudoval jeden ze svých nejcennějších úspěchů.

Ze stockholmského šampionátu, pouhého půl roku po letecké katastrofě, totiž domů přivezl fantastické zlato. Československo vůbec poprvé na velkém mezinárodním turnaji porazilo Kanadu (3:2) a v tabulce skončilo právě před kolébkou hokeje. O rok později už do britského Londýna hokejisté nedorazili.

Těsně před odletem byla cesta na šampionát zrušena, údajně kvůli neudělení britských víz části výpravy. Šlo ale jen o záminku. Dva dny po plánovaném odletu komunističtí funkcionáři hokejistům konečně oznámili odstoupení z turnaje, část týmu vyrazila do pražské restaurace U Herclíků. Večer je zadržela StB a tím začal vykonstruovaný proces s československými hokejisty, jedna z temných kapitol naší novodobé historie.

Za údajnou špionáž a velezradu bylo jedenáct hokejistů odsouzeno k těžkému žaláři, po věznění na plzeňských Borech byli odesláni do uranových dolů. Olympijští medailisté Bubník, Kobranov, Konopásek a Roziňák obdrželi tresti v délce minimálně deseti let, vůbec nejhůře ale z procesu vyšel brankář Bohumil Modrý. Že byl v době pražského setkání na dovolené a navíc kvůli sporu s funkcionáři už v roce 1949 ukončil reprezentační kariéru? Pro dirigenty vykonstruovaného procesu žádný problém, právě Modrého označili za „hlavu spiknutí“ a v neveřejném přelíčení mu napařili patnáctiletý trest.

Proces s československými hokejisty 1950 – tresty

• Bohumil Modrý – 15 let
• Augustin Bubník – 14 let
• Stanislav Konopásek – 12 let
• Václav Roziňák – 10 let
• Vladimír Kobranov – 10 let
• Josef Jirka – 6 lety
• Zlatko Červený – 3 roky
• Jiří Macelis – 2 roky
• Antonín Španinger – 1 rok
• Přemysl Hainý – 1 rok
• Josef Stock – 8 měsíců

Prezident Antonín Zápotocký hokejistům o šest let později udělil milost, psychické a především fyzické škody napáchané na talentovaných sportocních ale vrátit nemohl. Bohumil Modrý za nespravedlivý trest zaplatil cenu nejvyšší, v roce 1963 na následky věznění, mučení a těžby radioaktivní rudy bez ochranných prostředků předčasně zemřel ve věku 46 let. Dodnes se vedou spory o tom, co komunisty k sestrojení procesu vedlo. Možná obavy z emigrace hráčů, možná snaha zatočit s týmem LTC Praha coby hokejovým „ztělesněním buržoazie“.

A možná se chtěl zalíbit ústřednímu vedení v Moskvě odstraněním potenciálního velkého konkurenta rodící se sovětské hokejové mašinérie. Ať už je pravda jakákoli, nespravedlivé tresty navždy napsaly tečku za krátkou, ale o to intenzivnější úspěšnou kapitolou československého hokeje. V padesátých letech cenné olympijské kovy naší reprezentaci zůstaly upřené.

ZOH 1952: Oslo, Norsko – Šesté kanadské zlato

Jestliže olympijskému hokeji na počátku čtyřicátých let vystavila stopku válečná mašinerie, na Zimních olympijských hrách 1952 v Oslu se turnaj málem neuskutečnil kvůli sporům funkcionářů. Již v roce 1950 započaly debaty o tom, zda má lední hokej vůbec být součástí olympiády. MOV se bránil proti rostoucí profesionalizaci sportu a od IIHF žádal záruky, že se účastníci budou držet olympijského kódu. V roce 1951 došlo k rozhodnutí hokej z programu vyřadit, avšak ještě téhož roku pořadatelé změnili názor.

A zpětně hodnoceno, dobře udělali. Norská olympiáda přetrhala návštěvnické rekordy, když jejím soutěžím přihlíželo na tři čtvrtě milionu diváků. Do hokejového turnaje nastoupilo devět reprezentací, opět se hrálo stylem každý s každým a výsledky rozhodly i o titulu mistrů světa, resp. Evropy. Čechoslováci, evropští šampioni z let 1947 až 1949, do Osla vyslali zcela nový výběr. A nevedl si špatně.

V úvodním utkání naši povinně přejeli Polsko 8:2, další den Norům při výsledku 6:0 nasadili tenisového kanára. I s výběrem Spolkové republiky Německo si poradili jednoznačně 6:1, načež je čekala první skutečně ostrá zkouška, utkání s Kanadou. Jestliže byl československý vstup do turnaje solidní, ten kanadský byl zcela výjimečný. A rtuťovitý, jak velel název celku Edmonton Mercurys, který kanadské barvy tentokrát hájil.

Zámořští hráči v utkáních s SRN, Finskem a Polskem nasázeli 39 branek (skóre 39:4). Soupeře decimoval nejen útočný apetit edmontonských mistrů světa z roku 1950, ale také agresivní hra na hranici pravidel. I díky ní Československo prohrálo 1:4 a v podstatě přišlo o možnost pomýšlet na zlato. Byl to přitom pražský křídelník Miloslav Charouz, kdo v první třetině využitou přesilovkou otevřel skóre. To ale bylo z československé strany vše. Jak o utkání druhý den informovalo Rudé právo, zabarvením mluvy již tehdy dostávající svému názvu?

Chuť si naši hokejisté spravili vysokou výhrou 11:2 nad Finskem, následovalo podobně úspěšné vystoupení 8:3 se Švýcary. Až v sedmém utkání naše mužstvo znovu zakolísalo, Čechoslováci prohráli s Američany 3:6. Výběr USA do té doby prohrál pouze se Švédskem a právě to čekalo na Čechoslováky v poslední den celého turnaje. Když naši hokejisté v podvečer zvítězili jasně 4:0, podceňovaný tým se rázem s 12 body – stejným součtem jako měli seveřané a Američané – vyhříval na medailové příčce. K zisku cenného kovu stačilo jediné, aby Kanada v posledním utkání s USA zvítězila.

Večerní klání dvou zámořských velmocí však skončilo remízou 3:3. Že získaný bod vyhovoval oběma stranám, tedy že USA posunul na druhé místo a Kanadě zajistil zisk šestého olympijského zlata? Moskevský tisk neváhal přispěchat s teorií o domluveném výsledku, ostatně druhou světovou nahradila válka studená. Politické pozadí výsledku ale nechme v rovině spekulací, po rozdělení nejcennějších medailí bylo třeba zodpovědět ještě jednu otázku. Kdo že si vlastně z Osla odveze bronz?

Ukradená československá medaile?

Jestliže Kanada (15 bodů) a USA (13) už měly své jisté, Čechoslováci a Švédi se dělili o třetí místo se stejným počtem bodů i rozdílem skóre. Obě družstva šestkrát zvítězila a dvakrát padla, obě v týmové tabulce pravdy zdobil výsledek +29, přičemž právě on měl být určujícím tiebreakerem.

Že v náš prospěch hrála stále čerstvá výhra 4:0 ve vzájemném zápase? V to Čechoslováci doufali a už už slavili zisk medaile. Turnajový direktoriát byl však jiného názoru a nařídil nové utkání o bronz. Spolu s ním uprostřed kluziště arény Jordal Amfi, pozdějšího dějiště řady boxerských klání, ležel i titul evropských šampionů.

Čechoslováci do druhého vzájemného zápasu ve dvou dnech vstoupili aktivně a nedali na sobě znát zklamání z narušených medailových oslav. Po první třetině vedli 2:0, v průběhu té druhé si ještě polepšili a góly Miroslava Rejmana a dvojnásobného střelce Vlastimila Bubníka je poslaly do tříbrankového vedení. Ani to však na vítězství nestačilo. Ještě do druhé přestávky Švédi snížili na 1:3, načež v posledním dějství nasázeli čtyři góly a po vítězství 5:3 „ukradli“ Československu olympijskou medaili i evropský titul.

V závěrečné třetině na tým ČSR dolehla únava, bránit se mocnému severskému náporu nemohl ani kvůli zraněním Slavomíra Bartoně a dokonce i Vlastimila Bubníka, s 10 góly našeho nejlepšího turnajového střelce. Brněnský rodák, v jednadvaceti letech nejmladší člen celé československé olympijské výpravy, dohromady nasbíral 13 bodů a položil tím základ úspěšné kariéře. Na celkem čtyřech olympijských turnajích si totiž připsal 36 kanadských bodů a tento rekord překonal až finský blesk Teemu Selanne v roce 2010. Bronzovou olympijskou medaili ze ZOH 1952 mohl Bubník i všichni jeho krajané slavit jen několik hodin, oficiálně připadla severskému výběru.

Konečné pořadí hokejového turnaje na ZOH 1952

ZOH 1956: Cortina d'Ampezzo, Itálie – Sborná poprvé vystrkuje růžky

Obklíčené Dolomity, severoitalské městečko má ideální polohu pro uspořádání velké sportovní akce. Zimní olympijské hry 1956 v Cortině d'Ampezzo hrdým Italům nahradily zrušenou olympiádu z roku 1944, třetí poválečná zimní sešlost na přelomu ledna a února přivítala přes osm set sportovců z tehdy rekordních 32 různých zemí. Vůbec poprvé k nim patřili i hokejisté z rozpínajícího se východního impéria. Lední hokej stál v Cortině na úsvitu nové éry.

Do hokejového turnaje tentokrát nastoupilo deset reprezentací rozdělených do tří skupin. Z každé základní skupiny dvě družstva postoupila do finálového turnaje, kde stylem každý s každým rozhodla o konečném pořadí. Ostatní týmy sehrály zápasy o celkové umístění.

Československo základní skupinou B prošlo bez zaváhání, když porazilo USA (4:3) a následně i Polsko (8:3). Především první utkání i po desetiletích nese všechny známky prvotřídního hokejového thrilleru. Náš tým třikrát vedl, třikrát o těsný náskok přišel. Až na rozhodující branku Vlastimila Bubníka z 59. minuty soupeř odpovědět nedokázal. Protože Američané v dalším zápase převálcovali Polsko výsledkem 4:0, doprovodili nás do finálové skupiny. Takřka automatické medaile pro zaoceánské reprezentace, přetahovaná o další cenný kov mezi Československem a Švédskem? Tentokrát mělo vyvrcholení olympijského turnaje poznat jinou dynamiku.

Sborná na scénu. Sovětská mašina se rozjíždí

V Cortině d'Ampezzo měla široká sportovní veřejnost vůbec poprvé poznat sílu sovětské reprezentace. Stále se teprve rodící, stále neokoukané. V SSSR se s hokejem seznámili až v průběhu čtyřicátých let, národní tým své první exhibiční zápasy sehrál v roce 1948. Soupeřem mu tehdy byl výběr LTC Praha. Ano, ten tým, jehož jádro se mělo o pár let později stát obětí vykonstruovaného politického procesu.

Prvním mezinárodním turnajem byl pro hokejovou sbornou světový šampionát v roce 1954 ve Stockholmu. Pod vedením talentovaného Vsevoloda Bobrova, jenž se vrcholově věnoval i kopané a mimo jiné oblékl dresy moskevských CSKA i Spartaku v 1. ruské fotbalové lize, Sověti zcela zaskočili hokejový svět a ve Stockholmu vyhráli zlato na úkor Kanady. O rok později, na MS 1955 v Německu, SSSR přidalo bronz.

Že měla Kanada (samozřejmě s výjimkou senzačního britského vítězství na ZOH 1936) patent na olympijské zlaté medaile? Na výsluní se rychle dral nový konkurent. A exceloval, jako kdybyste dnes hráli hokejovou simulaci NHL na nejnižší obtížnost. Sovětská reprezentace na ZOH 1956 ani jednou neprohrála, když ve finálové skupině postupně dosáhla na tyto výsledky:

• SSSR vs. Švédsko - 4:1
• SSSR vs. Německo - 8:0
• SSSR vs. Československo - 7:4
• SSSR vs. USA - 4:0
• SSSR vs. Kanada - 2:0

V předchozích desítkách let byla Kanada na olympijských turnajích takřka neporazitelná, v Cortině utrpěla hned dvě porážky. Tu se Sověty v závěrečný hrací den jistil brankář Nikolai Puchkov. Jeden z pozdějších lodivodů sovětské mašiny udržel čisté konto v obou zápasech se zámořskými týmy. Pro hrdé Kanaďany, tentokrát reprezentované družstvem Berlin Dutchmen z provincie Ontario, byla druhá prohra obzvlášť hořká.

Již dříve totiž podlehla Spojeným státům, které je na velké mezinárodní akci porazily vůbec poprvé (4:1). To znamená, že stříbrné medaile si na krk pověsili Američané, na Kanadu zbyly ty bronzové. Není bez zajímavosti, že kanadskou svatyni hájil Denis Brodeur, otec budoucí brankářské legendy a autora nejvíce vychytaných vítězství v historii NHL Martina Brodeura. Ten svého otce překonal, ve sbírce trofejí má dvě zlaté medaile ze ZOH 2002 a ZOH 2010.

Přečtěte si také: Historie Mistrovství světa ve fotbale

Zlato ze ZOH 1956 pak po právu patřilo olympijským debutantům z Ruska. Tedy Svazu sovětských socialistických republik, jak zněl plný název východního impéria. Sověti přitom s průměrným věkem téměř 30 let složili nejstarší tým na celém turnaji. Stříbrní Američané byli naopak s 22 roky a 5 měsíci družstvem nejmladším.

Čechoslováci v olympijském turnaji obsadili páté místo, když po úspěšné základní skupině v té finálové vyhořeli. Vysoká výhra nad Německem 9:3 byla jediným vítězstvím, jinak jsme postupně padli s výběry Kanady (3:6), Švédska (0:5), SSSR (4:7) a USA (4:9). Naším nejlepším střelcem byl Zdeněk Návrat s pěti přesnými zásahy. Reprezentaci kromě silných soupeřů brzdily i zásahy politické moci.

Kádrování, restrukturalizace, emigrace některých hráčů? Například o tři roky dříve tým odstoupil z MS kvůli povinnému smutku po smrti Klementa Gottwalda. Útěchou může být, že jsme si z Cortiny d'Ampezzo odvezli alespoň bronzové medaile z mistrovství Evropy. Generaci vedenou Vlastimilem Bubníkem, Bronislavem Dandou či jednou z největších osobností československého i českého hokeje Karlem Gutem měl čekat ještě jeden útok na nejcennější kovy. A to na druhé straně oceánu.

Konečné pořadí hokejového turnaje na ZOH 1956

ZOH 1960: Squaw Valley, USA – Zapomenutý zázrak na ledě

Kalifornie jako země pláží, palem a Hollywoodu? Bezesporu. Na jejím rozlehlém území se však rozkládá i pohoří Sierra Nevada a právě zde proběhly Zimní olympijské hry 1960 ve Squaw Valley. Dokážete si představit jednu z největších sportovních akcí světa ve svém městečku? Squaw Valley je s necelými osmi tisíci obyvatel dodnes nejmenší obcí, která kdy hostila olympijské hry. Mezi 18. a 28. únorem 1960 přivítala 665 sportovců z 30 různých zemí. Olympijské disciplíny například vůbec poprvé rozšířily závody v biatlonu. I přes naplno probíhající studenou válku dorazili i vyslanci východního bloku.

A v hokejovém turnaji samozřejmě sehráli důležitou roli. Opět se hrálo stylem, kdy devět týmů ve třech skupinách bojovalo o postup do šestičlenného finále. Historickou perličkou budiž vůbec první (a zatím i poslední) olympijská účast australské reprezentace. Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se; debut Australanům výsledkem 18:1 osladili Čechoslováci, přičemž čtyři góly vstřelil mladičký talent Jožo Golonka. Následně si proti protinožcům zastříleli i Američané (12:1). Ti hned na úvod ve vypjatém utkání porazili i nás (7:5) a do finálové skupiny postoupili bez ztráty kytičky. A když už je řeč o ztrátách, toto slovo domácí celek v roce 1960 neznal.

Spojení „zázrak na ledě“ si většina hokejových fanoušků asociuje s hrami v Lake Placid v roce 1980. Zázračné však bylo už americké vystoupení o dvě dekády dříve. Tým USA k olympijskému zlatu dokráčel bez jediné porážky. Ve finálové skupině postupně zdolal Švédsko (6:3), Německo (9:1), Kanadu (2:1), Sovětský svaz (3:2) a konečně i ČSR v repríze skupinového utkání. Rozhodující zápas Američané zvládli výsledkem 9:4, když třetí třetinu ovládli jednoznačně 6:0.

Proč americký celek v roce 1960 uchvátil hokejový svět? Do domácího turnaje rozhodně nevstupoval v roli favorita, bookmakeři dobových sázkových kanceláří více věřili „velké čtyřce“ ve složení ČSR, Kanada, SSSR a Švédsko. Trenér Jack Riley však soupisku sestavil s dostatečným předstihem a tým nalezl potřebnou chemii během několikaměsíční série exhibičních zápasů po celém světě.

Kromě desetitisícového davu v hale Blyth Arena pak USA kupředu poháněly i zajímavé rodinné vazby. První čtyřku týmového kanadského bodování obsadily dvě sourozenecké dvojice, Bill a Bob Clearyovi a Roger a Bill Christianovi. Syn posledně jmenovaného, Dave Christian, měl o dvacet let později dobýt další domácí olympiádu v Lake Placid.

I kvůli nečekanému vzestupu Američanů československá medailová mise skončila neúspěchem. Prohry se SSSR (5:8) a Kanadou (0:4) a výhry nad Švédskem (3:1) a Německem (9:1) v součtu s již zmíněnou porážkou od USA stačily až na čtvrté místo finálové skupiny. Zklamání? Jak se to vezme. Do Squad Valley dorazil zajímavý mix zkušených veteránů a vycházející mladé, již prakticky poválečné generace. Poprvé si zde pod olympijskými kruhy zahráli například Jozef Golonka, Josef Černý, František Tikal či budoucí první Čech v NHL Jaroslav Jiřík. To Karel Gut byl ve 32 letech nejstarším členem celé československé výpravy.

Ta domů mimochodem vezla pouze jediné stříbro, v olympijské krasobruslařské soutěži se o něj postaral Karol Divín. Hokejisté alespoň vyválčili druhé místo v pořadí mistrovství Evropy. Olympijské stříbro brali Kanaďané, bronz pak hokejisté SSSR, kteří se zároveň stali evropskými šampiony. Překvapivý americký triumf připomněl, že šanci zvítězit má každý. Pokud tedy nemusí čelit takřka dokonalé hokejové mašině, o které si více řekneme v dalších dílech našeho seriálu.

Konečné pořadí hokejového turnaje na ZOH 1960