1. BetArena.cz >
2. Hokej

Šest písmen, tři slabiky a příjemné mrazení v zádech, kdykoli dojde k jejich vyslovení. Nagano je synonymem největšího úspěchu v dějinách českého ledního hokeje a dnešní díl seriálu o historii hokeje na ZOH se vrátí právě do roku 1998. Turnaj století přivítal ty největší hvězdy NHL a zámořské celky měly klání pod pěti kruhy dominovat. Vše ale bylo poněkud jinak.

Turnaj století – Kanada jasným favoritem
Překvapení v nominaci ČR – Jágr a Hašek na vrcholu sil
Základní skupina – Čtvrtfinále s USA – Semifinále s Kanadou
Finále ČR vs Rusko – Návrat olympijských vítězů do vlasti

<< předchozí díl – následující díl >>

Foto: BetArena.cz

Turnaj století na olympijských hrách v Naganu (1998)

Hokejoví mušketýři prohánějící se v třeskutých mrazech po zamrzlých vodních plochách? Tomuto obrázku na konci dvacátého století definitivně odzvonilo. Od prvního organizovaného hokejového zápasu uběhlo již jedno a čtvrt století a náš seriál o historii hokeje na olympijských hrách dospěl do bodu, kdy se z nejlepších hráčů staly právoplatné a štědře placené celebrity. Slavní hokejisté své umění naplno prodávali v NHL, která se stala globální výstavní klenotnicí nejrychlejší kolektivní hry. Aby se však tyto hvězdy naráz představily i pod olympijskými kruhy? To bylo něco neslýchaného.

Všechno je ale jednou poprvé a na Zimních olympijských hrách 1998 v Naganu mohly všechny zúčastněné země naplno čerpat ze studnic svých talentů. Toto premiérové střetnutí nejlepších hokejový svět napjatě očekával již od roku 1995, kdy došlo k dohodě mezi MOV, IIHF, NHL i její hráčskou asociací NHLPA. Odmítavý postoj NHL poněkud obměkčily ztráty plynoucí z výluky v sezóně 1994/95. Jakmile uschl inkoust na společné dohodě, bylo jasné, že v hlavním městě prefektury Nagano na japonském ostrově Honšú se uskuteční něco nevídaného, velkolepého.

To něco velmi rychle dostalo název Turnaj století. Hokejová NHL v únoru 1998 na dva a půl týdne přerušila svůj program, aby vybraným hráčům umožnila odcestovat do Nagana. I ti zbylí byli přikováni k televizním obrazovkám, aby s napětím sledovali poslední olympijské souboje druhého tisíciletí. Všechny soupisky v sobě koncentrovaly neskutečné množství hokejového talentu a umu. A vyhrála ta, od které zrovna tehdy zlaté medaile zřejmě nikdo nečekal. Opravdu všechno je ale jednou poprvé a únorové dny roku 1998 navždy změnily historii českého hokeje. Pojďte si je spolu s námi připomenout.

Favorité? Největší hokejovou legendu na nádraží vítaly tisíce příznivců

Nelze začít jinak, bookmakeři sázkových kanceláří měli před startem ZOH 1998 snadnou práci. Jestliže měli generální manažeři při sestavování soupisek zcela volnou ruku, o favoritovi se nedalo pochybovat. Kanada si do Nagana jela pro zlato, kolébka hokeje na něj tou dobou čekala nekonečných 46 let. Už v Lillehammeru o čtyři roky dříve talentovaní mladíci v čele s Lindrosem, Kariyou i českým emigrantem Petrem Nedvědem padli až ve finálových samostatných nájezdech. Cokoli jiného než poslech kanadské hymny O Canada! na samém závěru naganského turnaje by nároční fanoušci země javorového listu považovali za neúspěch.

A je to zcela pochopitelné, bavíme se o hokejovém ekvivalentu slavných amerických Dream Teamů složených z hráčů bastketbalové NBA. Už v roce 1998 šlo o prvotřídní hvězdy, nejlepší z nejlepších. Nejvyšší nároky kanadské mužstvo splňuje i o čtvrt století později. Z hvězd se staly legendy, už 14 reprezentantů bylo uvedeno do Hockey Hall of Fame. Jde o tato nesmrtelná hokejová jména:

• Brankáři: Martin Brodeur, Patrick Roy
• Obránci: Rob Blake, Ray Bourque, Al MacInnis, Chris Pronger, Scott Stevens
• Útočníci: Wayne Gretzky, Eric Lindros, Joe Nieuwendyk, Mark Recchi, Joe Sakic, Brendan Shanahan, Steve Yzerman

Další, jako například srdnatý bojovník Theo Fleury nebo svědomitě bránící forward Rod Brind'Amour, před branami Síně slávy přešlapují a každoročně patří k nejskloňovanějším aspirantům na zvolení. I když Paula Kariyu o účast na hrách v zemi jeho předků vyřadilo zranění a do nominace se nevešla ani hokejová esa jako Mark Messier, Ron Francis či Scott Niedermayer, generální manažer Bobby Clarke hlavnímu trenérovi Marku Crawfordovi předložil obdivuhodný výběr.

V jeho srdci stála ikona nejblyštivější, nejlepší hokejista historie Wayne Gretzky. V roce 1998 už se „The Great One“ nacházel na sklonku své úspěšné kariéry, během níž se s 2 857 body (dost možná navždy) usadil na čele kanadského bodování NHL. Přesto stále dokázal udivovat svým nedostižným čtením hry a na milimetr přesnými přihrávkami. Japonsko před první místní zimní olympiádou zachvátila hokejová horečka, kanadskou výpravu v čele s 37letým olympijským debutantem na nádraží v Naganu přivítaly tisíce fanoušků. Čtyřnásobný vítěz Stanley Cupu výjimečně pociťoval nervozitu.

Co na to Češi? Lodivod Hlinka mnohé překvapil

„Celek je větší než součet jeho částí,“ zní slavný Aristotelův výrok. Útočná síla, obranné hradby i mistři gólmanského řemesla v kanadském dresu vzbuzovali až posvátný respekt, česká hokejová reprezentace musela spoléhat spíše na týmového ducha a soudržnost kolektivu. Takový přístup se jí vyplatil na Mistrovství světa v ledním hokeji 1996 ve Vídni, kde extraligovými hráči z velké části tvořený tým vybojoval první zlato po rozpadu federace. Když se o pouhé čtyři měsíce později na Světovém poháru 96 za účasti hráčů z NHL sčítaly části, dopadlo to neslavně. Češi schytali tři porážky včetně neslavného debaklu 1:7 s Německem a domů se vrátili bez bodu a s ostudou.

Architekti naganské soupisky si toho byli vědomi. Hlavní trenér Ivan Hlinka, sám dvojnásobný československý olympijský medailista z dob hráčské kariéry, tým sestavil prakticky rovnoměrně z hráčů evropských i zámořských soutěží. V konečné 23členné nominaci se objevilo

• 11 hokejistů z NHL,
• 8 hokejistů z české extraligy,
• 3 hokejisté ze švédské nejvyšší soutěže a
• 1 hokejista z finské nejvyšší ligy.

A také hned osm odchovanců Litvínova, Hlinkova osudového klubu.

Některé volby veřejnost přijala s podivem, diskutovalo se především o opomenutí Radka Bonka. Zlomený kotník ze hry vyřadil Václava Prospala, dlouhodobé potíže spojené s virem Epsteina-Barrové o jisté místo v sestavě připravily Vladimíra Vůjtka mladšího.

Na uvolněné pozice se drali mladí a talentovaní hokejisté, jako třeba reprezentační benjamínek Milan Hejduk. Rodilý Ústečák, který na svět přišel v den finálového zápasu na ZOH 1976 v Innsbrucku, měl teprve v průběhu naganských her oslavit 22. narozeniny. Z opačného konce věkového spektra můžeme poukázat na kapitána Vladimíra Růžičku, který s koučem Hlinkou ještě v osmdesátých letech sdílel dres litvínovský i reprezentační.

Celek je opravdu více než součet jeho částí. Zpětně se vybalancování soupisky jeví jako geniální tah bouřliváka Hlinky, doboví fanoušci však české reprezentaci příliš nadějí na úspěch nedávali. Ze všech týmů silné šestky, kam kromě nás patřilo Finsko, Rusko, Švédsko a dva zámořské celky, jsme do olympijské zbroje povolali nejméně rytířů z NHL. Charismatický kouč ale dobře věděl, jak nastolit správnou týmovou chemii. A když už je řeč o Češích v NHL, kvantitu zcela jasně zastínila kvalita. Naše hlavní hvězdy totiž zrovna byly na vrcholu sil a nejlepší hokejová liga světa jim ležela u nohou.

Táhněte za jeden provaz. Jágr s Haškem zařídí zbytek

Vymodlená změnu režimu, ale i určité rozčarování z polistopadového vývoje. Možnost svobodně cestovat za hranice, následně vznik hranic mezi Českem a Slovenskem. Volné podnikání versus kuponová privatizace. Václav Havel na straně jedné, Viktor Kožený na té druhé. Devadesátá léta v České republice byla obdobím mnoha kontrastů, právě prezident Havel při slavném projevu v roce 1997 krizi ve společnosti pojmenoval jako „blbou náladu“. Stále ale bylo ke komu vzhlížet, stačilo sledovat zápasy NHL a rozčarování aspoň na chvíli zmizelo. Nad akcemi Jaromíra Jágra a Dominika Haška se rozplývali nejen čeští fanoušci.

Oba hokejové kouzelníky spojuje výjimečná sportovní dlouhověkost; Hašek pověsil brusle na hřebík až v 46 letech, Jágr se po extraligovém ledě prohání i jako padesátník. Byly to ale hry v Naganu, před nimiž se oba nacházeli na vrcholu sil.

Jaromír Jágr, ročník 1972, do Japonska odcestoval jako dvojnásobný vítěz Stanley Cupu. Ve sbírce osobních trofejí měl od roku 1995 tu Arta Rosse pro nejproduktivnějšího hráče NHL – v letech 1998-2001 přidal další čtyři v řadě. Po (dočasném) konci svého mentora Maria Lemieuxe se Jágr stal hlavním tahounem pittsburských Tučňáků. Produktivnějšího útočníka, navíc skvěle fyzicky vybaveného, byste na celém světě hledali marně.

To Dominik Hašek, toho času 33letý, čaroval v brance Buffala Sabres. A to tak mocně, že v letech 1997 a 1998 obdržel Hart Memorial Trophy a Lester B. Pearson Award pro nejužitečnějšího ligového hráče podle názoru novinářů i samotných hokejistů. Větší prestiži se těší Hartova trofej, gólmani ji vyhrávají naprosto výjimečně. Před Haškem to naposledy dokázal Jacques Plante v roce 1962. Třikrát se nejlepším ligovým brankářem Hašek stal ještě před Naganem, třikrát ikonickou Vezina Trophy potěžkal po něm.

Dost bylo rozepisování se o individuálních úspěších. Tento článek, stejně jako naganský výběr, má ostatně být oslavou týmového ducha. Jágr i Hašek nicméně do puntíku splňovali důležitou definici – oba, a brankářský šaman především, byli rozdílovými hráči a svým celkům dokázali do tabulek mnohdy zapsat i ztracené body. „Dejte mi pevný bod ve vesmíru a já pohnu Zemí,“ pronesl zase Aristotelův krajan Archimédés. Pro český výběr takovými pevnými body byli právě hráči s čísly 68 a 39 na dresech.

Na takových základních kamenech se staví jedna radost. Ivan Hlinka odeslal pozvánku i Haškovu spoluhráči Richardu Šmehlíkovi, z Jágrova Pittsburghu zase dorazili Robert Lang, Martin Straka a Jiří Šlégr. Ve výběru nemohla chybět jednička draftu 1992 v osobě Romana Hamrlíka, úspěšně se po kluzištích NHL proháněl i Robert Reichel.

Kanaďané, ale i ambiciózní Američané a Rusové před odletem uspořádali tiskové konference. Česká družina mlčela a na naganském nádraží se na ni rozhodně nestály fronty. Ale stejně jako se zajíci počítají vždy až po honu, olympijské medaile se udělují až po poslední turnajové siréně. Sto tisíc lidí na Staromáku je ostatně více než tisícovky na vlakovém nádraží, že? Památný olympijský turnaj mohl začít, zde jsou ti, kteří nás v Naganu reprezentovali.

Soupiska českého týmu na ZOH 1998 v Naganu

Základní skupiny na rozehřátí, Slováci padli v kvalifikaci

O tři sady olympijských medailí se na hlavním hokejovém turnaji v Naganu utkalo osm reprezentací rozdělených do dvou skupin. Celkem se ovšem po ledových plochách nově postavených hal The Big Hat a Aqua Wing prohánělo čtrnáct týmů. Pouze šest z nich mělo účast v základní skupině jistou, o zbylá dvě místa proběhly tuhé boje ve dvou kvalifikačních skupinách A a B.

Právě zde začíná a zároveň končí slovenská stopa. Naši sousedé, favorité na postup, doplatili na nešťastný olympijský rozvrh. První dva kvalifikační zápasy odehráli ještě bez posil z NHL, připsali si v nich překvapivou remízu 2:2 s Rakouskem a těsnou výhru 4:3 nad Itálií. V zápase o vše, již s podporou Róberta Švehly či Petera Bondry, Slováci podlehli 3:4 Kazachstánu. Naganská mise byla u konce, spolu s Kazachy se do hlavního turnaje kvalifikovali Bělorusové. Sovětská hokejová škola se nezapřela.

Aby se světoví fanoušci mohli hokeje v podání nejlepších hráčů nabažit dosyta, všichni účastníci základních skupin postupovali do play-off. Ani tři porážky v řadě neměly znamenat konec na turnaji, stejně jako tři výhry nezaručovaly nic než osmé místo. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti; o co nejlepší výchozí pozici pro čtvrtfinále se Češi postupně utkali s výběry Finska, Kazachstánu a Ruska.

Jaký začátek, takový konec? Hašek na úvod vynuloval Finy

První ostré zápasy byly na programu 13. února 1998. Podobně jako časový posun v Pekingu, hlavu našim fanouškům zamotávaly už japonské zahajovací časy a kdo chtěl sledovat úvodní utkání ČR vs Finsko, musel se k televizorům usadit ještě před sedmou ranní. Pokud tedy mohl a při pátečním ránu na něj nečekaly školní nebo pracovní povinnosti. Kvůli hokejovým zápasům měly jít stranou až v dalších dnech.

Této časové investice jistě nikdo nelitoval. Náš výběr vyslal světu jasný vzkaz: Počítejte s námi. Brankáři Dominik Hašek a Jarmo Myllys se z opačných stran kluziště sledovali již při vzájemném zápase na ZOH 1988 v Calgary, kde Čechoslováci zvítězili 5:2. Pardubický rodák ze vzájemného měření vyšel lépe i tentokrát a protože dravý severský útok s mladíky Selannem a Koivem v čele na Dominátora recept nenašel, Finy jsme porazili 3:0.

Brankový účet minutu před polovinou zápasu otevřel Pavel Patera, na jehož přesilovkovou (a obráncem Grönmanem do vlastní sítě sraženou) trefu ve třetí třetině navázali Robert Recihel a Vladimír Růžička. „Myslím, že na první zápas to byl slušný výkon. Ale jak říkám, je to začátek a musíme jít od zápasu k zápasu. Ale jsem rád, že se nám to povedlo hned v prvním zápase,“ řekl kapitán Růžička České televizi po vítězství, kterému v hale Aqua Wing Arena aplaudovala i pozdější šestinásobná medailistka v olympijském běhu na lyžích Kateřina Neumannová.

Česko vs Finsko 3:0 (0:0, 1:0, 2:0)

• Branky ČR: 29:09 Patera (Ručinský), 44:54 Reichel (Lang), 48:40 Růžička (Jágr)
• Branky Finska: nikdo
• Vyloučení: 3:3
• Střely: 29:17

Otevřít střelnici? Rozkaz, trenére

Pakliže první zápas svedl dohromady dva papírově stejně silné celky, do to druhého jsme nastupovali jako jasní favorité. Tuto roli jsme v zápase ČR vs Kazachstán beze zbytku potvrdili. Co na tom, že Dominátor za svá záda pustil dvě z 23 kazašských střel? Do sítě jich mohlo projít ještě pět a stejně by český výběr slavil vítězství.

Pod jednoznačnou výhru 8:2 se již ve čtvrté minutě jako první gólově podepsal Martin Straka. Ve druhé třetině se k radosti nejen litvínovského patriota Ivana Hlinky prosadili severočeští odchovanci Beránek, Ručinský a Růžička. Minutu po startu třetí části pak Martin Ručinský svým druhým gólem v zápase vyhnal ze soupeřovy svatyně brankáře Jeremejeva, nováčka Šimina do konce zápasu pokřtila „dvojčata“ Patera s Procházkou a nakonec i bek Hamrlík. Gólů mohlo být mnohem víc, Češi mezi tři kazašské tyče vyslali hned 45 střel.

Střelecká aktivita měla své opodstatnění. Po ubránění minutu a půl trvajícího oslabení tři na pět za stavu 3:1 naši zvýšili až na 6:2. Měli snad kvůli jasnému vedení šetřit síly? „V té chvíli nám trenéři na střídačce zdůraznili, že kdybychom dali ještě dvě branky, stačila by nám k vítězství ve skupině v zápase s Ruskem i remíza,“ vysvětlil Lidovým novinám Martin Procházka. I jeho zásluhou Hlinkovi svěřenci tento úkol splnili a v posledním zápase hráli o první místo ve skupině. Samozřejmě se soupeřem, kterému jsme v rámci olympijských hokejových turnajů i politické historie měli co vracet.

Česko vs Kazachstán 8:2 (1:0, 3:2, 4:0)

• Branky ČR: 3:51 Straka (Jágr), 23:22 Beránek (Moravec, Dopita), 32:02 Ručinský, 37:31 Růžička (Jágr), 41:00 Ručinský (Lang, Svoboda), 49:42 Patera, 52:16 M. Procházka, 57:06 Hamrlík (Straka)
• Branky Kazachstánu: 27:13 Kamentsev (Glovatsky, Antipin), 39:09 A. Koreshkov
• Vyloučení: 11:10, navíc Svoboda (CZE) a Děvjatkin (KAZ) 5 min. + do konce utkání
• Střely: 45:23

Snadný soupeř v play-off? Deset sekund pohnulo českým kurzem

Při zápasu Česko versus Rusko se v hledišti haly Big Hat nacházelo jen několik volných sedaček. Utkání to bylo nesmírně atraktivní. Minulost reprezentovala bohatá vzájemná historie, současnost mimo jiné souboj nejlepšího brankáře planety na straně české a ryzího ostostřelce Pavla Bureho na té ruské. A budoucnost? Šlo o již zmiňovaný přímý souboj o první místo ve skupině a tedy i možnost v klíčovém čtvrtfinále vyzvat běloruské kvalifikanty namísto někoho ze silné trojice Kanada/Švédsko/USA. Vyhrát jackpot mohl jen jeden tým.

Rusové si v úvodních zápasech s Kazachstánem (9:2) i Finskem (4:3) s chutí zastříleli, další brance byli blízko hned zkraje utkání s Českem. Již ve třetí minutě jsme po vyloučeních Ručinského a Haška šli do dvojnásobného oslabení, červené světlo se ale nerozsvítilo. Další komplikací byla srážka Jaromíra Jágra se hřmotným obráncem Mironovem v půlce první třetiny, budoucí majitel Rytířů Kladno musel s naraženými žebry a pohmožděným ramenem odejít do kabin předčasně. Zbytek týmu za ním zamířil o deset minut později, po první části byl stav bezbrankový.

Jágr se v druhé třetině vrátil do hry a ze střídačky sledoval, jak nás „Alby“ Reichel přesilovkovou trefou ve 32. minutě poslal do vedení. Červené dresy slavících českých hráčů se v očích ruských býků proměnily v rudé toreadorské hadry. Soupeř přeřadil na vyšší stupeň, avšak především bezchybný Dominátor držel české akcie nad vodou. Podruhé jsme do kabin odcházeli s jednobrankovým náskokem.

Můžeme vám prozradit, že „Russian Rocket“ Pavel Bure Haška nepřekonal. Přesto se známé hokejové příjmení v listině střelců objevuje, a to zásluhou Pavlova bratra Valerije. Útočník Calgary v čase 43:27 srovnal na 1:1, takový výsledek nám stále stačil na první místo ve skupině. Vydržel však pouhých deset sekund. Podruhé na českou obrannou taktiku vyzrál Alexej Žamnov a přestože Jaromír Jágr ve zbytku zápasu zdvojil střídání a soupeře jsme dostali pod tlak, prohru 1:2 už jsme nezvrátili.

Kolaps ze 44. minuty měl Českou republiku v důsledku vyřadit ze hry o medaile. Kvůli druhému místu ve skupině nám totiž přichystal čtvrtfinále s USA. Takové, které mělo Američanům umést předpokládanou cestu do finále. Takové, po kterém jsme měli olympijský turnaj opustit. A takové, na které pamětníci s láskou vzpomínají i o čtvrt století později.

Česko vs Rusko 1:2 (0:0, 1:0, 0:2)

• Branky ČR: 31:53 Reichel (Patera)
• Branky Ruska: 43:27 V. Bure (Kravčuk, Gončar), 43:37 Žamnov (Gusarov, Mironov)
• Vyloučení: 7:3
• Střely: 24:31

Turnajový bod zlomu? Možná i kapitánův proslov během čtvrtfinále

Američané ve své skupině podlehli Kanadě (1:4) i Švédsku (2:4), s Bělorusy si poradili 5:2. Nemastný neslaný start jednoho z medailových favoritů? Možná jen šetření sil na klíčové play-off. Hvězdný americký tým, to nebyli žádní univerzitní zelenáči jako při Zázraku na ledě. Výběr generálního manažera Lou Lamoriella v prakticky stejném složení již v roce 1996 ovládl Světový pohár. Už v tu dobu šlo o nesmírně zvučná hokejová jména a protože všech 23 amerických reprezentantů už ukončilo kariéru, můžeme ze dna archivů NHL vylovit několik zajímavých perliček.

• pět z nich bylo uvedeno do Hockey Hall of Fame
• čtyři střelci v NHL překonali metu 500 gólů, Brett Hull jich vstřelil dokonce 741
• američtí hokejisté dohromady odehráli 24 428 zápasů v NHL (!)
• nastříleli v nich 6 271 branek (!!)

A to ještě mnoha gólům zabránili, protože reprezentační branku střežil triumvirát ve složení Mike Richter, John Vanbiesbrouck a Guy Hebert, s prvně jmenovaným v roli jedničky. Velký klobouk dolů, říkáme při pohledu na sestavu, která právě v aréně The Big Hat ve středu 18. února 1998 vyzvala podceňovaný český tým.

Obavy českých fanoušků se naplnily v 17. minutě, kdy se jako první prosadil Mike Modano. Teprve druhý Američan zvolený jako jednička vstupního draftu NHL (1988) tím určil konečné skóre zahajovací části. Výsledek 0:1 po první třetině byl k českému družstvu ještě milosrdný, zámořský Dream Team nás jednoznačně přehrával. Do hry ale opět vstoupil „faktor Hašek“. A také kapitán Růžička, jenž měl v šatně pronést motivační proslov. Zhruba v tomto znění, očištěném od nezbytných peprných výrazů.

Do druhé třetiny v červených dresech nastoupil živou vodou pokropený, nebojácný tým. Správný vůdce má vždy jít příkladem. A byl to právě Vladimír Růžička, kdo vyrovnávacím gólem v 29. minutě na dálku usušil slzy nejen čerstvě devítiletému budoucímu reprezentantovi na hokejovém MS juniorů u Růžičků doma, ale i celému národu.

Zdálo se, že druhá polovina utkání bude začínat od nuly. Zdání ale může klamat. Jaromír Jágr později čtvrtfinále s Amerikou označil za jeden ze zlomových zápasů své kariéry. Jestliže Hašek v duchu svého jména dominoval, Jágr...Jágroval. Nejprve přihrál na Růžičkovu branku a již o 58 sekund později, v čase 29:19, mohl poprvé na celém turnaji salutovat na oslavu vstřeleného gólu. JJ svou první naganskou trefou poslal Česko do vedení 2:1. Předvedl při tom typickou one man show, kdy si za neustálého kmitání pukem najel od pravého mantinelu až do středu útočné třetiny. Americká defenziva i brankář Richter byli bezbranní.

Jak se později ukázalo, šlo o trefu vítěznou. Zeď s číslem 39 v celém zápase stylově čelila 39 střelám, až na Modanovu trefu Hašek všechny pokryl. Ikona New York Rangers Richter oproti tomu inkasovala čtyřikrát z 19 pokusů. Potřebný klid na české hokejky trefou na 3:1 v čase 36:35 vnesl Martin Ručinský. Tehdy 26letý forvard se okamžitě vydal ke střídačce a začal se objímat s klubkem spoluhráčů. Neobvyklá oslava demonstrovala soudržnost českého týmu. Parádní druhá třetina rozhodla o osudu utkání, tečku za senzačním českým vítězstvím 4:1 pak 39 sekund před koncem zápasu napsal Jiří Dopita.

Česko vs USA 4:1 (0:1, 3:0, 1:0)

• Branky ČR: 29:09 Růžička (Jágr, Straka), 29:19 Jágr (Dopita), 36:35 Ručinský (Lang, Šmehlík), 59:21 Dopita
• Branky USA: 16:12 Modano (Amonte, Tkachuk)
• Vyloučení: 3:4
• Střely: 19:39

Nejen Richter neměl svůj den, nepříjemně vysoký účet Češi vystavili celému americkému týmu. Se svou fakturou později přispěchali i pořadatelé, kteří škodu na Američany zdemolovaném hotelovém vybavení vyčíslili na tři tisíce dolarů (přes pět tisíc při kurzu v roce 2022).

Hrdý výběr USA své emoce nezkrotil, to naši se museli chtě nechtě držet zkrátka. Jeden silný soupeř byl ze hry venku, další – a ještě nebezpečnější – na ně čekal v semifinálovém utkání s Kanadou. Ostatní čtvrtfinálové zápasy totiž překvapení nepřinesly, pakliže za takové nepovažujeme výhru Finů v severském derby.

Výsledky čtvrtfinálových zápasů a semifinálové dvojice

Semifinále? Souboj bývalých spoluhráčů i nejlepších brankářů světa

Ivan Hlinka byl svérázný kouč. Taktickou přípravou své svěřence příliš nezatěžoval, od toho měl po ruce Slavomíra Lenera se zkušenostmi z NHL. Hráče motivoval svou nestrojeností, osobním přístupem. Pod rtuťovitým, avšak nesmírně charismatickým bouřlivákem mohli hokejisté hrát uvolněně. A „Šéf“ s tímto přístupem slavil úspěchy, když ještě před Naganem dovedl Česko ke čtyřem bronzovým medailím ze světových šampionátů a jedné z olympiády v Albertville. Těsně před turnajem Hlinka oslavil 48. narozeniny.

To kanadský kouč Marc Crawford byl oproti Ivanovi mladíkem, v 37 letech byl dokonce o dva týdny mladší než Wayne Gretzky. Přesto se cti vést nejambicióznější tým olympijské historie dostalo zrovna jemu. Proč ne, právě Crawford v roce 1996 coby hlavní trenér dovedl Colorado Avalanche k zisku premiérového Stanley Cupu, navíc hned v první sezóně po přestěhování z Quebecu. Z tohoto klubového působení se dobře znal s Joe Sakicem či Patrickem Royem. A z dřívějšího, ještě v dobách své vlastní hráčské kariéry, se Crawford důvěrně znal i s Hlinkou.

Oba se v roce 1981 coby nováčci potkali ve Vancouveru Canucks. Marc jako 21letý zelenáč, Ivan již po dovršení třiceti let a tedy s posvěcením komunistických úřadů. Společně za Kosatky odehráli dvě sezóny, na body ze vzájemného srovnání lépe vychází Čech v poměru 123 ku 21.

Nenechte si ujít ty nejlepší hokejové filmy

Spíše než na zajímavé střetnutí šéfů střídáček byli fanoušci zvědaví na jiný nepřímo vedený souboj. Obě svatyně v semifinále strážili muži patřící k nejlepším brankářům své doby i celé historie. Hašek vs Roy. Fanouškům i sběratelům kartiček musí běhat mráz po zádech. Toto duo v NHL dohromady nastřádalo devět Vezinových trofejí pro nejlepšího ligového gólmana, osmkrát pak získali William M. Jennings Trophy za nejmenší obdržený počet branek. Se Stanley Cupem se Hašek polaskal dvakrát, Roy dokonce čtyřikrát. Z toho ve třech případech měl na triumfu lví podíl, za což byl odměněn Conn Smythe Trophy pro nejužitečnějšího hráče play-off. Že na sebe budou zdálky koukat dvě živoucí legendy, to bylo všem naprosto jasné. Gólové hody šlo očekávat jen stěží.

„Češi mají dobrý tým, proto jsou v semifinále,“ odmítal Wayne Gretzky jakékoli podcenění soupeře. Přesto bylo rozložení sil jasné. Faktor Hašek měl tým s javorovým listem na hrudi možná přibrzdit, nikoli však zastavit. Kanada si šla pro vítězství, postup do finále a vytouženou zlatou medaili. Pomoci ji měla drtivá útočná síla, papírově hravě překonávající tu naši. Češi teoreticky neměli co ztratit, do nejdůležitějšího zápasu svých kariér nastoupili jako outsideři – a s obrovskou podporou z téměř 9 000 kilometrů vzdálené vlasti. Ještě před hromadným rozšířením prvních SMS nebo e-mailů fanoušci do Nagana neúnavně zasílali faxové zprávy. Celá země byla naladěna na hokejovou notu a hráče oslavovala jako hrdiny. Kdo by chtěl své krajany zklamat? Obzvlášť tehdy, když celek překonává součet svých částí.

Gumův gól a 63 sekund od senzace

Úvodní taktika byla v pátek 20. února 1998 jasná: Jít štěstí naproti a držet kotouč co nejdále od Haškovy brány. Velmi brzy se ale ukázalo, že Češi mohou být kanadským all-stars vyrovnaným soupeřem. Disciplinovaná hra bez zbytečných vyloučení vyústila ve velké šance, které Patrick Roy spolehlivě zlikvidoval. Stejně si na druhé straně vedl i český brankářský akrobat. Jen o málokterém zápasu s bezbrankovým skóre po dvou třetinách lze říci, že je to skvělá reklama na hokej. Naganské semifinále tuto definici do puntíku splňuje i po letech.

Pravidla v případě remízy po třech třetinách hovořila o desetiminutovém prodloužení s náhlou smrtí. Od realizace takového scénáře utkání dělilo lehce přes deset minut, když se Jiří Šlégr po vyhraném útočném buly na modré čáře chopil puku, udělal tři kroky dopředu a nikým nehlídán těsně před levým kruhem napřáhl ke golfovému úderu. Ne, ani na záznamu rychle letící kotouč nezaregistrujete. Zato si všimnete lahve, která poposkočila na síťce nad Royovými rameny. Guma nám v čase 49:46 vystřelil vedení 1:0, jde přitom o jednu z pouhých šesti branek ve Šlégrově 64 reprezentačních zápasech. Lepší načasování si budoucí člen Poslanecké sněmovny vybrat nemohl.

Čas je relativní nejen v Einsteinových teoriích. 614 sekund, které po první brance zbývaly do třetí sirény semifinále, českým hokejistům i fanouškům připomínaly věčnost. Zato Kanaďanům ubíhaly velmi rychle, tím spíše, že k většímu náporu se červení hokejisté nadechli až dvě minuty před koncem. Hašek chytal, co mohl. Na střelu Trevora Lindena po závaru před českou brankou ale nestačil. Spoluhráč z Buffala Šmehlík ji ještě tečoval. O lidi s vysokou hladinou cholesterolu se zřejmě pokouší infarkt, Kanada v čase 58:57 vyrovnává. Hala The Big Hat bouří, Českem se rozprostírá hrobové ticho.

Mnoha na myslích vytanul zápas s Ruskem v základní skupině a dva inkasované góly v rozmezí deseti sekund. Takový scénář se nesměl opakovat, důležité bylo zachovat chladnou hlavu. To se našemu výběru podařilo a dramatické semifinále dospělo do prodloužení. V něm jedna rána mířila nikoli do klece, ale do zápěstí Petra Svobody. Český hráč ve čtvrté minutě odešel do šaten, o minutu později si Ivan Hlinka vzal timeout. Největší šanci prodloužení si v sedmé minutě vytvořili Kanaďané, gól ale nepadl ani na jedné straně. Rozhodnout měly samostatné nájezdy. Co na tom, že jsme soupeře přestříleli 31 ku 30. Ty nejdůležitější střely měli hráči teprve vyslat, po pěti na každé straně.

Haška neprostřelil nikdo. Nejlepší střelec historie ani nemohl

Los určil, že jako první pojedou Kanaďané. Mohla je svazovat nervozita? Na předchozí olympiádě je neúspěšné nájezdy ve finále se Švédskem stály zlatou medaili. Zároveň šlo o disciplínu, se kterou se profesionálové tehdy setkávali možná tak při dovednostních soutěžích NHL All Star Game. Češi byli v tomto ohledu napřed, i v Naganu navíc samostatnými nájezdy zakončovali společné tréninky. A dobře tak věděli, kdo jim při shootoutu jistí záda.

Když trenér Crawford odevzdal papír se jmény pěti vybraných střelců, musela hlavnímu rozhodčímu Billu McCrearymu i při vší jeho nestrannosti proběhnout hlavou jedna myšlenka. Zkracují ji písmena WTF. Zkušený kanadský arbitr jako jeden z prvních věděl, že Crawford nechá sedět Wayna Gretzkyho. „Vím, co budu mít napsáno na náhrobku. Tady leží Marc Crawford, ten vůl, co nevybral Gretzkyho na nájezdy,“ nepopíral trenér v roce 2018 to, že instinktivní rozhodnutí nevyužít služeb možná stárnoucího, ale stále nejlepšího střelce v historii NHL měl opakovaně na talíři. Jaká jména tedy oba lodivodi pro jednotlivé série zvolili?

1. Theoren Fleury x Robert Reichel
2. Ray Bourque x Martin Ručinský
3. Joe Nieuwendyk x Pavel Patera
4. Eric Lindros x Jaromír Jágr
5. Brendan Shanahan x Vladimír Růžička

Už jen samotné zvolení mezi 23 kanadských reprezentantů Theo Fleury oplakal, nyní mohl 168 cm vysoký bojovník splatit důvěru vedení proměněným nájezdem. Zatímco se chystá k nejdůležitější střele své kariéry, čeští hráči se na střídačce spontánně chytají okolo ramen a rozhodujícím minutám čelí ne jako součet jednotlivých částí, ale jako celek. Ikonické gesto navždy zůstane jedním ze symbolů naganského turnaje. Zpět ale k Fleurymu, který nabírá rychlost a pálí – pouze ale do státního znaku na dresu českého Dominátora. Výhoda je na naší straně.

Jako další okolo středového kruhu krouží Robert Reichel. Na rozdíl od jeho bývalého spoluhráče z Calgary to zkouší nad pravý beton beton. A míří znamenitě, střela se prohání kole Roye a pod odrazu o tyč končí v bráně. Robert Reichel svůj nájezd proměnil a poslal nás do vedení. V podstatě tím jen splnil pokyn hlavního trenéra. „Pojedeš první, dej góla,“ naordinoval mu. Typický Hlinka.

Dramatické minuty pokračují. Ray Bourque míří mimo bránu, Martin Ručinský do Royovy lapačky. Joe Nieuwendyk si při kličce do bekhendu nechal ujet kotouč příliš daleko, Pavel Patera trefuje Royovu nohu. Ve čtvrté sérii se jako tank vstříc Haškovi rozjíždí metrákový pořízek Eric Lindros – a trefuje tyčku! V typicky kovovém zvuku který přes burácení v hale ani nebyl slyšet, Kanaďanům zazvonila nejen tyčka, ale i hrana. Jaromír Jágr mohl Česko posunout do finále. Kladenský rodák ale následoval příkladu fyzicky podobně vybaveného kapitána Lindrose a sám nastřelil tyč.

Brendan Shanahan do Nagana odcestoval v 29 letech, za sebou měl přes 700 zápasů v NHL a jeho ruku od předchozí sezóny zdobil prsten pro vítěze Stanley Cupu, ke kterému útočník Detroitu ihned přidal druhý. Mohl to být Gretzky, mohl to být Sakic, mohl to být Yzerman. Ze všech kanadských čarostřelců ale tíha osudu země javorového listu padla na bedra Brendana. Shanahan musel skórovat, jinak Kanada na turnaji končila. Shanahan ani nevystřelil.

„Jsme ve finále, jsme ve finále,“ křičeli televizní komentátoři Vichnar se Zárubou sborově, zatímco Dominik Hašek za radostného poskakování bruslil ke středovému kruhu, kde jej zasypal hrozen spoluhráčů. Skutečnost, že Česká republika postoupila přes Kanadu do finále, bylo vskutku záhodno zopakovat. Těžko se jí totiž věřilo. Že budou čeští diváci na konci živého přenosu sledovat Wayna Gretzkyho na pokraji slz? „Za celou kariéru jsem se necítil hůř,“ přiznal The Great One po zápase.

Zlato – nebo nic. S takovým vítězným mindsetem hvězdy severoamerické země do Japonska odcestovaly, jejich mise okamžikem semifinálového vyřazení skončila. V zápase o bronz už kanadské all-stars těžko hledaly motivaci, největší turnajoví favorité se domů vraceli zcela bez medaile. A že v tomto zápase Kanaďané prohráli 2:3 s Finskem? To znamenalo jediné: Na český výběr ve finále čekali staří známí z východu.

Pavel Bure v druhém semifinále pomohl pěti (!) góly sestřelit Finsko 7:4 a ZOH v Naganu mělo zakončit střetnutí Česka a Ruska. Po odklizení dvou silných severoamerických celků jsme si měli o premiérové olympijské zlato zahrát s historicky největšími rivaly. Když velký příběh, tak se vším všudy.

Česko vs Kanada 2:1 sn (0:0, 0:0, 1:1 – 0:0)

• Branky ČR: 49:46 Šlégr (Jágr, Straka), rozhodující nájezd Reichel
• Branky Kanady: 58:57 Linden (Amonte, Tkachuk)
• Vyloučení: 2:1
• Střely: 31:30

Zlatou bránu ve finále s Ruskem odemkl nečekaný střelec

V sociálních vědách existuje fenomén, který se nazývá kolektivní nebo historická paměť. Uchovává se v komunikaci, sdílí se, předává se dál. A do takové paměti českého národa budou navždy vepsány události z brzkých ranních hodin neděle 22. února 1998. Pohádkový průnik podceňovaného, avšak soudržného hokejového týmu oslovil celou veřejnost a Češi toho dne vyrazili do ulic. V největším počtu za necelých devět let, v největším počtu od sametové revoluce.

Symbolika zaplněných ulic a náměstí nemohla být silnější. V roce 1989 Čechoslováci slavili pád komunistického režimu, nerozlučně spojeného se Sovětským svazem. Nástupnické státy, Česko a Rusko, se nyní měly utkat o zlato v nejlepším olympijském turnaji historie. Čas hojí rány a nevraživost vůči Sovětům za uplynulé roky ochladla. Přesto byly dějinné ústrky součástí kolektivní paměti bývalého sovětského satelitu. A kdyby snad někdo zapomněl, stačilo se podívat na dres naší největší útočné hvězdy. 68, to je memento vpádu vojsk varšavské smlouvy. Na dresu ho nosil vnuk dvou politicky stíhaných dědů.

Češi byli na nohou nejen kvůli minulosti. Devadesátá léta byla pro značnou část společnosti obdobím zklamání, vystřízlivění. Patřit v něčem k naprosté světové extratřídě? Možná tak v kopání tunelů, bohužel těch finančních. Případná výhra ve finále měla být satisfakcí dějinnou i okamžitou. A samozřejmě i čistě hokejovou, protože souboj ČSSR a SSSR v poslední den turnaje už o zlatých medailích rozhodoval na:

• ZOH 1972 v Sapporu (Sověti vyhráli 5:2)
• ZOH 1976 v Innsbrucku (Sověti vyhráli 4:3)
• ZOH 1984 v Sarajevu (Sověti vyhráli 2:0)

Všichni pamětníci tedy dodnes přesně vědí, kde ono chladné únorové ráno trávili. Možná doma, možná na naměstích, možná v hospodách a restauracích, které provozovatelé otevírali i přes čas úvodního buly v nehokejových 5:45. Kvůli možnosti společného fandění se dokonce v neděli ráno otevíraly i některé školy. Snad jen kněží museli chtě nechtě k oltáři, ranní bohoslužby sloužili pro prořídlé řady věřících. Sportovní online live streamy ještě neexistovaly; kdo mohl, sledoval televizi. Kdo nemohl, poslouchal rádio. A s každou další minutou jej poslouchal s rostoucí nadějí.

Přestože Rusové do finále nastoupili jako jediný neporažený celek celého turnaje a jejich kapitán a útočný lídr Pavel Bure v předchozích pěti zápasech vstřelil 9 gólů, Češi byli lepším týmem. Přesně tak, jak Ivan Hlinka a jeho kolegové při sestavování družstva doufali.

„Hlavně se z toho neposrat,“ říkával šéf české střídačky s oblibou. A našim hokejistům se ani v třetím zápase v řadě v roli outsidera kolena nervozitou skutečně nepodlamovala. Dominik Hašek „ukradl“ předchozí vítězství nad zámořskými celky a čaroval i ve finále s Ruskem. Že se o tuto neprůstřelnou zeď mohou čeští hokejisté opřít, to bylo všem jasné. Stále ale zbývalo naplnit druhou část Hlinkovy základní taktiky – dát o jeden gól víc než soupeř. Po dvou třetinách byl stav 0:0, Jaromír Jágr s Josefem Beránkem v polovině zápasu nastřelili tyčky. Hledání střelce utkání pokračovalo i ve třetí dvacetiminutovce. Jedno jméno v debatách zcela jistě nepadalo. „Nikdy by mě nenapadlo, že ten gól dá on,“ vzpomínal později Dominik Hašek.

Začíná 49. minuta, Pavel Patera vyhrává vhazování v útočné třetině a předává puk svému útočnému dvojčeti Martinu Procházkovi. Ten posouvá kotouč k volnému Petru Svobodovi u modré čáry. Nehlídaný bek zpracovává přihrávku a napřahuje se ke golfovému úderu. Halou The Big Hat se znovu rozléhá zvuk nastřelené tyčky.

A to je to poslední, co bylo slyšet před největší erupcí decibelů v historii samostatné České republiky. Kde jste byli, když Petr Svoboda vstřelil zlatý gól?

Bylo rozhodnuto. Jak v myslích českých, o jistotu s přezdívkou Dominátor se opírajících hráčů, tak fakticky. Rusové se k závěrečnému náporu nenadechli, a to ani po oddychovém čase minutu a půl před koncem. Bez brankáře odehráli až posledních několik desítek sekund. Nebylo to nic platné.

V seriálu o historii hokeje na olympijských hrách jsme již několikrát vzpomínali na naše výbuchy ve třetí třetině. Takový nás stál i zápas s Rusy v základní skupině. Závěr finále byl ale až překvapivě klidný. Soustředěný, zodpovědný. Hokejisté věděli, že emocím budou moci dát průchod již brzy. A to počínaje chvílí, kdy mohli televizní diváci vůbec poprvé slyšet památná slova: „Otevíráme zlatou bránu olympijského turnaje. Jsme olympijští vítězové. Přepište dějiny, Česká republika vyhrála zimní olympijské hry v ledním hokeji.“

Česko vs Rusko 1:0 (0:0, 0:0, 1:0)

• Branky ČR: 48:08 Svoboda (Patera, M. Procházka)
• Branky Ruska: nikdo
• Vyloučení: 4:2
• Střely: 21:20

Díky, Dominiku

Tekl pot. Tekly slzy. A tekla i krev, jak Dominik Hašek nešťastně odhozenou těžkou brankářskou holí trefil buffalského spoluhráče Šmehlíka pod oko. Možnost zazpívat si po ukončení Turnaje století spolu s celým národem Kde domov můj ale byla tou nejlepší náplastí na všechny šrámy. 78 let po první olympijské medaili z LOH 1920 v Antverpách krky našich reprezentantů konečně zdobila trofej nejcennější. Nevyhrálo ji třiadvacet hokejistů, vyhrál ji celek.

Žádný z Čechů se neobjevil v první desítce tabulky střelců (vyhrál Pavel Bure s 9 góly). Žádný dokonce nevystoupal do top 10 kanadského bodování (Teemu Selanne a Saku Koivu nasbírali 10 bodů). Přesto náš tým došel až na vrchol. I tyto řádky ilustrují geniální cit, který Ivan Hlinka při skládání soupisky prokázal. O 18 českých gólů ze hry se podělilo 12 různých hráčů a když to „nepadalo“ ofenzivní superhvězdě Jágrovi, pomohli jiní. Přesně tak, jak to má ve správném týmu být. Nejlepší střelci byli třígóloví Martin Ručinský a Vladimír Růžička.

I přes přímo učebnicový týmový výkon za první olympijské hokejové zlato přeci jen vděčíme především jednomu muži. Jen těžko bychom zvítězili bez Dominika Haška v bráně. IIHF dokonce tuto větu formuluje tak, že bez Haška bychom zvítězit vůbec nemohli. Učinila tak v roce 2008 při zařazení českého triumfu mezi desítku největších hokejových událostí posledních sta let.

Dominátorova one-man show, kdy své kolegy Čechmánka a Hniličku ani na sekundu nepustil do klece, vyústila v naprosto famózní statistiky. Průměr 0,97 branky na zápas. Úspěšnost zákroků 96,1 %. Pouhých šest inkasovaných gólů v šesti zápasech a jednom prodloužení. Kompletně vychytaní kanadští střelci v samostatných nájezdech. A v budoucnu i video server YouTube zahlcený záznamy zákroků, nad kterými zůstává rozum stát. „Bez Hašana bychom to nedokázali,“ vyseknul mu ihned po turnaji poklonu Jaromír Jágr. Přesto byl i Dominik jedním z dílků pečlivě sestavené mozaiky. Mozaiky, kterou doma bujaře oslavovala celá česká společnost.

Zlaté hochy vítalo celé Česko

Standardně by se hokejisté po turnaji rozutekli za klubovými povinnostmi. Olympijský triumf ale nebyl standardní příležitostí. Návrat zlatých hokejistů do vlasti k legendě o Naganu neodmyslitelně patří. Na hráče čekala dvacetihodinová cesta v zaplněném leteckém vládním speciálu pro 150 lidí, na palubě byli spolu s medailisty – a tedy i s čerstvě stříbrnou a bronzovou běžkyní na lyžích Kateřinou Neumannovou – i rodinní příslušníci. Víte, kolik kalorií mají nejznámější piva? Pokud jde o ta zkonzumovaná během letu, je to bratru 420 000 kcal. Všechny tři tisíce plzeňských třetinek padly. Slavomír Lener cestou přišel o svůj charakteristický knír, připravily ho o něj lazebnické výkony Ivana Hlinky a Roberta Reichela a především prohraná medailová sázka.

Dění na palubě zůstalo veřejnosti z velké části skryto, to po dosednutí letadla na ruzyňskou runway v pondělí večer už je dobře zdokumentováno. Hráče vítala celá Praha, prostřednictvím televizního přímého přenosu i zbytek země. „Hašek na Hrad,“ ozývalo se po celém Česku. Kdo ví, možná se Dominátor jednou skutečně stane vítězem prezidentských voleb, v roce 1998 ale ještě přijímal osobní gratulace od tehdejšího prezidenta Havla. Jen ne na Pražském hradě, ale v Havlově střešovické vile. Ne všechny hrníčky s navařeným grogem se první dámě vrátily.

„Na Staroměstském náměstí čeká 140 tisíc lidí,“ rozloučil se prezident se zlatými hochy, kteří skutečně pokračovali do zaplněného centra Prahy. Atmosféra během hokejové revoluce zde byla mnohem uvolněnější než v roce 1621, když poprava sedmavaceti českých pánů ukončila stavovské povstání. Snad jen jedna důležitá postava chyběla, restart NHL se blížil a střelec zlatého gólu Petr Svoboda rovnou z Nagana odletěl do Philadelphie léčit pochroumaný loket. Tiskovou konferenci na Žofíně, kterou hokejisté veřejnou část oslav ukončili, tak zná pouze ze záznamu. A možná není sám. In vino veritas.

Zlatou branou olympijského hokeje Češi prošli do NHL

Výsledek naganského turnaje přetvořil nejen kolektivní paměť českého národa, výrazně ovlivnil i kariéry samotných hokejistů. Jestliže do Nagana odcestoval výběr z těsné většiny tvořený hráči z evropských soutěží, již o pár let později šlo prakticky kompletně o soubor Čechů v NHL. Až na veterána Růžičku a obránce Libora Procházku všichni zlatí medailisté okusili atmosféru nejlepší ligy světa, byť jen na jediné utkání jako v případě Davida Moravce. Z Milana Hejduka vyrostl nejlelpší střelec ročníku 2002/03, Roman Čechmánek v tom samém roce vyhrál William M. Jennings Trophy pro brankáře týmu s nejmenším počtem inkasovaných branek.

Za velkou louži se vypravil i Ivan Hlinka. Poté, co český tým na MS 1999 dovedl k prvnímu ze tří po sobě jdoucích světových titulů, se Hlinka pro sezónu 2000/01 stal lodivodem Tučňáků z Pittsburghu, které dovedl až do finále konference. Po čtyřech zápasech dalšího ročníku byl odvolán, přesto společně s Finem Suhonenem Hlinka navždy zůstane prvním evropským hlavním trenérem v novodobé historii NHL.

Při své zámořské štaci Ivan znovu vedl několik zlatých hochů, v Pittsburghu v té době působili i Beránek, Kučera, Lang, Straka a Šlégr. A samozřejmě také Jaromír Jágr, byť vztahy mezi oběma velkými osobnostmi ke konci Hlinkova působení za oceánem ochladly. K dalšímu setkání v jednom týmu už bohužel nedošlo. 16. srpna 2004, dva týdny před startem World Cup of Hockey a tudíž dalšího turnaje s účastí hvězd z NHL, Hlinka jel do Karlových Varů na plánovanou schůzku s Jágrem. Nedorazil. Těsně před lázeňským městem Ivan Hlinka zahynul při autonehodě.

Jak moc byl Šéf oslavovaný jako národní hrdina, tak moc českou zemi zasáhl jeho předčasný odchod ve věku 54 let. Jeho jméno nese nejen hala v domovském Litvínově, ale i mezinárodní turnaj Hlinka Gretzky Cup. V názvu prestižní juniorské soutěže tak Ivan sdílí jméno s mužem, kterého v Naganu dohnal k slzám. Čest jeho památce. V dalších dílech našeho seriálu o historii hokeje na zimních olympiádách se charismatický bouřlivák bude objevovat už jen ve vzpomínkách. To Dominik Hašek, nejlepší brankář i hráč Turnaje století, se na olympijský led ještě vrátí. O tom ale už příště.

Konečné pořadí hokejového turnaje za ZOH 1998