1. BetArena.cz >
2. Hokej

Věříte v zázraky? Tuto větu si v únoru 1980 opakovaly miliony Američanů, kteří přihlíželi jednomu z největších překvapení sportovních dějin. Domácí tým na Zimních olympijských hrách 1980 v Lake Placid na pozadí studené války pohřbil naděje všech favoritů. Další díl seriálu o historii olympijského hokeje se věnuje právě památnému zázraku na ledě.

Zázrak na ledě – ČSSR na ZOH 1980 – USA vs SSSR
Rozhodující zápas – Američtí hrdinové

<< předchozí díl – následující díl >>

Foto: BetArena.cz

Olympijský hokej v roce 1980 – Zázrak na ledě

„Velké okamžiky se rodí z velkých příležitostí.“ Tuto větu pronesl Herb Brooks, tedy muž, jenž v dalším dílu našeho seriálu o historii hokeje na olympijských hrách sehraje velmi důležitou roli. Nemusel přitom vůbec vstoupit na kluziště, aby byl navždy spojován se zázrakem na ledě a aby se stal strůjcem jednoho z největších vítězství (a zároveň překvapení) ve sportovních dějinách.

Do osmdesátých let minulého století mezinárodní hokej vstupoval s jasnými vládci. Reprezentanti Sovětského svazu se z velkých akcí domů pravidelně vraceli se zlatem. Pokud náhodou zaváhali, v zákrytu přešlapovali českoslovenští bojovníci. Od prvního vítězství sborné na mistrovství světa v ledním hokeji v roce 1963 až do roku 1979 výběr SSSR získal patnáct (!) zlatých medailí. Zbývající tři tituly v letech 1972, 1976 a 1977 ukořistil tým ČSSR.

Na olympijských hrách byla dominance Sovětů podobně výrazná, z šesti ZOH mezi roky 1956 až 1976 zvítězili pětkrát. Spartánská výchova a tvrdý dril v kombinaci s přirozeným talentem hráčů nesly zlaté ovoce. Hegemonii sborné narušil pouze tým Spojených států amerických na domácích hrách ve Squaw Valley 1960. A právě výběr USA měl Sovětům udělit další, opět nezapomenutelnou lekci.

Jestliže v naší vlasti jsme rudým bratrům z východu mohli v období normalizace spílat jen potajmu či v náznacích s rizikem trestu, nevraživost západní velmoci vůči SSSR byla zcela otevřená. Tím spíše po začátku druhé studené války, kterou odstartovala invaze sovětských vojsk do Afghanistánu v prosinci 1979, resp. navazující uvalení embarga na dodávky technologií a obilí do Sovětského svazu. Prezident USA Jimmy Carter navíc oznámil, že jeho země bude bojkotovat nadcházející letní olympijské hry, které měla v červenci a srpnu 1980 hostit Moskva.

Dvě důležité postavy budoucího usmíření ještě nebyly u moci; Ronald Reagan měl do Bílého domu usednout až v lednu 1981, Michail Gorbačov se vůdcem SSSR stal dokonce až v roce 1985. Už to nebylo jen o Čechoslovácích, na počátku osmdesátých let urputnou, přímo bytostnou touhu porazit sbornou pociťovala hned dvě družstva. A jednomu z nich se to skutečně podařilo. Studená válka se proměnila v ledovou bitvu a diváci byli při sledování sportovních přenosů svědky mnoha nezapomenutelných okamžiků.

ZOH 1980: Lake Placid, USA – Domácí kati favoritů, i těch z ČSSR

Město? Vzhledem k rozsahu jiných amerických aglomerací lze dvoutisícové, na úpatí Adirondackého pohoří ležící Lake Placid ve státě New York považovat spíše za vesničku. Přesto se právě toto městečko stalo dvojnásobným dějištěm významné sportovní akce, Zimní olympijské hry 1980 v Lake Placid navázaly na zimní soutěže z roku 1932. První olympiáda 80. let v termínu od 14. do 23. února přivítala 1 072 sportovců z 37 zemí, k dispozici bylo 38 sad medailí z deseti disciplín. Hned zkraje her se rozšířil seznam československých medailistů ze ZOH, v ženském závodě v běhu na lyžích na 5 km si Květa Jeriová doběhla pro bronz.

Do hokejového turnaje nastoupilo 12 reprezentací. Velkou událostí byl návrat kanadských hokejistů po bojkotu předchozích dvou olympiád. IIHF vyšla zemi javorového listu vstříc tím, že v roky konání zimních her dočasně přestala pořádat světový šampionát. Navíc byl povolen start profesionálů, což ale bylo bezpředmětné – sezóna hokejové NHL byla v plném proudu a kanadští funkcionáři museli vybírat především z mladých univerzitních hráčů. To samé platilo i o výběru USA. Nebylo zbytí, sovětská sborná si do Lake Placid přijela pro další nejcennější medaili.

Měla k ní vést jiná cesta, olympijský herní systém doznal změn a celky byly rozděleny do dvou skupin po šesti, přičemž vždy pouze dva týmy postupovaly do společné finálové skupiny. Jakékoli zaváhání tak mohlo být v důsledku fatální.

Trenérské trio ve složení Karel Gut, Luděk Bukač a Stanislav Neveselý do výběru zařadilo pouze osm pamětníků stříbrného vystoupení z Innsbrucku 1976. Při generační obměně československé reprezentace vsadili například na zbrusu novou brankářskou dvojici Jiří Králík a Karel Lang, zadní řady měli tužit nováčci František Kaberle či Jan Neliba. Tajným esem v rukávu měla být sourozenecká trojice bratislavských rodáků.

• Marián Šťastný (28 let)
• Anton Šťastný (20 let)
• Peter Šťastný (23 let)

V Lake Placid spolu všechny hvězdy slovenského extraligového Slovanu stylově nastupovaly v jednom útoku. Šťastní tím položili základ budoucímu společnému působení v NHL, kterému předcházela emigrace dvou posledně jmenovaných v dalším průběhu roku 1980. Po pět let na sebe všichni bratři navlékali dresy týmu Quebec Nordiques, Peter svou kariéru v nejlepší lize zakončil s bilancí 1 239 bodů v 977 zápasech základní části. Stal se druhým nejproduktivnějším hráčem osmdesátých let, hned po rekordy lámajícím Waynu Gretzkym.

Hladké zahajovací vítězství 11:0 nad Norskem tuzemské fanoušky navnadilo. Jaroslav Pouzar, Milan Nový, Bohuslav Ebermann i Peter Šťastný vstřelili po dvou gólech, trefili se i zbývající bratři Šťastní a Jiří Králík při svém olympijském debutu na ledě Olympic Areny vychytal čisté konto.

Již ve druhém utkání ale naše hráče zchladila studená sprcha, prohra 3:7 s USA srazila naše postupové naděje k úrovni lakeplacidských mrazů. Na rychlou branku Jaroslava Pouzara z času 2:23 Američané odpověděli góly Mika Eruzioneho a Marka Paveliche a již v 6. minutě vedli. Přesto díky trefě Mariána Šťastného z 13. minuty hokejisté odešli do šaten za vyrovnaného stavu. Ve druhé třetině však hráči USA udeřili dvakrát, další dvě branky přidali zkraje třetí části a skóre 2:6 z 44. minuty následně upravili už jen Jiří Novák a Ron McClanahan.

Odvěký rival ze severu nám vystavil stopku

Protože Američané v úvodím utkání uhráli remízu se silným Švédskem (Bill Baker srovnal na 2:2 až 27 sekund před koncem), postup do finálové skupiny měli ve svých rukou, na svých hokejkách. Nad československým týmem visel Damoklův meč eliminace. Další zaváhání už si naše družina nemohla dovolit.

Při povinném vítězství 7:2 nad Rumunskem si odpočinula brankářská jednička Králík, do československé svatyně se postavil odchovanec brněnské Komety z hokejové extraligy Karel Lang. Peter Šťastný výhru režíroval dvěma přesnými zásahy. To při jednoznačné výhře 11:3 nad Německem už se budoucí poslanec Evropského parlamentu trefil třikrát, hattrick vsítil i Milan Nový. Útočné hody jistě povzbudily morálku, ale klíčový duel měli hokejisté stále před sebou.

Karetní terminologií hrál tým ČSSR v závěrečném skupinovém utkání s neporaženým Švédskem pokerový all-in. Nic než výhra nepřicházelo v úvahu. seveřanům oproti tomu stačila i remíza. Náš tradiční soupeř však hrál na vítězství a již po jedenácti minutách vedl 2:0, načež v 37. minutě Mats Näslund zvýšil na 3:0. Jiskru naděje, kterou trefou v čase 52:05 vykřesal Milan Nový, rychle uhasil Per Lundqvist brankou z 58. minuty. Závěrečná trefa Jaroslava Pouzara v čase 59:22 už nemohla změnit nic na tom, že prohra 2:4 nám zabouchla dveře do finálové skupiny.

Co na tom, že atraktivně hrající družstvo ČSSR bylo s 40 góly po sovětské sborné druhým nejlépe střílejícím týmem turnaje. Z naší „modré“ skupiny dále postoupilo Švédsko a zcela překvapivě i USA. Čechoslováci si jako třetí tým zahráli spolu s Kanadou utkání útěchy. Zvládli jej se ctí a díky vítězství 6:1 v Lake Placid obsadili páté místo.

Série čtyř olympijských medailových umístění v řadě byla u konce, náš nezdar ale svým způsobem přispěl k obrovskému hokejovému překvapení z koncovky turnaje. Spolu s USA a Švédskem do finálové skupiny postoupila ještě družstva suverénního Sovětského svazu a také Finska. Prvně jmenovaní při pěti výhrách zaznamenali skóre 51:11, druzí „červenou“ skupinou prošli na úkor Kanady. Vzájemné zápasy ze základních skupin se počítaly, na každý tým tak čekala ještě dvě utkání. Stav tabulky byl v úvodu finálové fáze následující.

Ledová, nikoli studená válka – Utkání, které pohnulo světem

Západ vs. východ. Možná vám to zní jako dřívější dělení NHL All Star Game, už jsme si ale nastínili, že podobná pomyslná linie byla v roce 1980 narýsována napříč celým světem. Hned v úvodu finálové skupiny v Lake Placid mělo dojít na střetnutí SSSR a USA a ačkoli Američané nikdy nebyli vyloženě hokejovým národem, zápas s nenáviděným a vysoce favorizovaným sokem bez potíží do posledního místečka zaplnil osmitisícový Olympic Fieldhouse. Televizní stanice ABC utkání odvysílala až ze záznamu, aby mohlo běžet v hlavním vysílacím čase.

Otřepaná fráze o souboji Davida s Goliášem nemůže být příhodnější. Americké družstvo spíše než zkušenosti a talent poháněl týmový duch, který utužoval prvotřídní trenérský psycholog Herb Brooks. Na opačné straně stanuli skvělé vycvičení sportovci, jež na ZOH 1980 poprvé vedl Viktor Tichonov. Diktátorskému stylu a vyčerpávající fázové přípravě legendárního kouče se musely podřídit hokejové hvězdy jako brankář Vladislav Treťjak, obránci Vjačeslav Fetisov a Alexej Kasatonov nebo forvardi Valerij Charlamov, Vladimir Krutov, Sergej Makarov nebo Boris Michajlov. Co jméno, to pojem.

Primárně z univerzitních hráčů složené americké družstvo se před startem olympiády sehrávalo v exhibičních zápasech, od září 1979 jich absolvovalo jedenašedesát. Poslední přípravný zápas hostila slavná Madison Square Garden, domov hokejových Rangers i bojových klání UFC. Sborná přehrála USA jednoznačným výsledkem 10:3. Jak trenér Tichonov později přiznal, hladké vítězství bylo zpětnou optikou kontraproduktivní. Sověti totiž v dalším, nyní již ostrém zápase soupeře podcenili. O motivaci na americké straně se postaral kouč Brooks, jenž svým svěřencům bezmezně věřil. Krátce před olympijským zápasem předstoupil před tým a přečetl mu text napsaný na kousku papíru. Psal se 22. únor 1980 a přelomové utkání mělo začít.

A lépe odstartovalo pro hokejovou i politickou velmoc východní hemisféry. Sověti třikrát vedli, Američané třikrát srovnali.

Skóre v čase 9:12 otevřel Vladimir Krutov, pořádný „buzz“ v olympijské aréně spustil Buzz Schneider vyrovnávací brankou v čase 14:03. Sergej Makarov, jenž za svou kariéru v předchůdci dnešní ruské KHL zaznamenal průměr 1,36 bodu na zápas, Sověty trefou z osmnácté minuty poslal opět do vedení, ovšem Mark Johnson srovnal gólem do šaten. A to doslovně, kotouč za Treťjakova záda po samostatném úniku dopravil pouhou sekundu před první sirénou.

Druhá třetina vyšla lépe sborné, o jedinou branku se v čase 22:18 postaral tehdy již dvojnásobný olympijský zlatý medailista Alexandr Malcev. Skóre 2:3 nebylo bezvýchodné, ale v silách zkušených Sovětů bylo náskok si bezpečně pohlídat. To by ale hokejová historie vypadala úplně jinak. „Riskujte něco, nebo navždy seďte se svými sny,“ zní další z Brooksových motivačních citátů. A Američané svůj sen rozhodně měli.

Překvapení v poslední třetině - výhody a nevýhody live sázek

Vyrovnávací gól na 3:3, svůj druhý v zápase, v čase 48:39 vsítil Mark Johnson. A pak, o pouhých 81 sekund později, hokejový svět uhranul muž, jehož jméno v překladu z italštiny znamená „výbuch.“ Kapitán Mike Eruzione v čase 50:00 poslal Američany do vedení 4:3, přesné střele zápěstím k pravé tyčce předcházela chybná sovětská rozehrávka v obranném pásmu.

Radostnou erupci bylo třeba rychle zchladit; jestli mladí Američané někdy potřebovali nejlepší soustředění, bylo to v závěrečných deseti minutách. Hubený jednobrankový náskok však uhájili, přičemž poslední minuta se hrála bez přerušení. Přestože o medailích ještě rozhodnuto nebylo, vyprodaná hala i hráči začali se závěrečným hvizdem bujaře slavit. Po zhlédnutí záznamu se k nim přidal i zbytek Ameriky. „Věříte v zázraky?“ ptal se tehdy spolu s komentátorem.

Nejsledovanější zápas americké historie? Drama do poslední třetiny

Protože téhož večera skončilo severské derby Finska a Švédska remízou 3:3, Američané se zcela senzačně posunuli na první příčku finálové tabulky. Od nečekaných zlatých medailí, potenciálně prvních po dvaceti letech, tým USA dělilo už jen klání s Finskem. To už si producenti nemohli dovolit odkládat a při sledování hokejového televizního přenosu k obrazovkám usedlo 32,8 milionu Američanů. Dodnes jde o nejvyšší sledovanost v dějinách amerického hokeje, při tehdejším počtu 227,2 milionu všech obyvatel USA je číslo o to obdivuhodnější.

Jedinou branku první třetiny vsítil Jukka Porvari, o jeden gól Finové vedli i po druhé periodě, kdy na vyrovnávací tregu Steva Christoffa odpověděl Mikko Leinonen. Američtí mladíci však v sobě našli dostatek sil, aby ve třetí části opět rozhodli. Nejprve se trefil Phil Verchota (42:25), následoval gól z hole Roba McClanahana (46:05). Americké vítězství 4:2 pak posvětil Mark Johnson v čase 56:25.

Nyní už oslavy mohly vypuknout naplno. Zázrak na ledě byl dokonán a Američané získali zlato, o které je nemohla připravit ani vysoká výhra SSSR nad Švédskem 9:2 v posledním utkání. Ta už jen potvrdila konečné pořadí, kdy Sověti brali stříbro a Švédi bronz, na Finy pak zbyly nepopulární medailové brambory.

Zázrační hoši - Hvězdná budoucnost i pohnutý osud

Sovětská olympijská nadvláda musela zákonitě dříve či později skončit, ovšem nikdo nečekal, že se tak stane v roce 1980 a zrovna zásluhou podceňovaných Američanů. Miláčky davů se stali nejen hokejisté, ale i trenérský štáb v čele s Herbem Brooksem. Schopností vyburcovat své svěřence k heroickým výkonům nám Brooks může připomínat naganského lodivoda Ivana Hlinku.

Tehdy 43letý kouč se později přesunul do NHL, kde s přestávkami mezi roky 1981 a 2000 stanul na lavičce čtyř různých týmů. Aktivní účastník her z let 1964 a 1968 se na ZOH 2002 v Salt Lake City znovu chopil i dirigentské taktovky amerického výběru, zisk stříbrných medailí zůstává jeho posledním odkazem světovému hokeji. Brooks tragicky zahynul v srpnu 2003 při autonehodě, bylo mu 66 let. Paralela s Ivanem Hlinkou je bohužel až mrazivě přesná.

Navždy tu po něm zůstanou slavné citáty, mezi fanoušky známé jako „brookismy“. I hala amerického zázračného triumfu nese od roku 2005 jméno osobitého kouče. To po Sovětech v Lake Placid údajně zbylo jen 121 prázdných lahví od ruské vodky. Žal byl zřejmě bezbřehý.

Amerika si ale samozřejmě zamilovala i samotné hráče, na čemž se nic nezměnilo dodnes. Hned třináct z dvaceti zlatých medailistů si zahrálo v NHL, jména jako Jim Craig, Dave Christian, Neal Broten, Mark Pavelich či Mike Eruzione v Americe zdomácněla. Jejich sběratelské kartičky jsou stále žádaným zbožím, zázrak na ledě inspiroval bezpočet knih i filmových zpracování. Nejznámější jsou snímky Miracle on Ice (1981) a Miracle (2004), česky Hokejový zázrak. Roli Herba Brookse si zde zahrál Kurt Russell.

Sověti se domů výjimečně vraceli se stříbrem, Čechoslováci po medailových žních v šedesátých a sedmdesátých letech pak zcela s prázdnou. Útěchou ovšem mohly být skvělé individuální výkony – naši reprezentanti zcela ovládli kanadské bodování turnaje. A samozřejmě i komunistickému režimu vlastní víra v lepší a světlejší zítřky. Po jednorázové a zázračné erupci v Lake Placid se měl hokejový svět za čtyři roky opět vrátit zpět do své osy. O tom už si ale přečtete v příštím dílu našeho seriálu o historii hokeje na zimních olympiádách.

1. Milan Nový (ČSSR) – 7 + 8 = 15
2. Peter Šťastný (ČSSR) – 7 + 7 = 14
3. Jaroslav Pouzar (ČSSR) – 8 + 5 = 13
4. Aleksandr Golikov (SSSR) – 7 + 6 = 13
5. Jukka Porvari (Finsko) – 7 + 4 = 11

Konečné pořadí hokejového turnaje za ZOH 1980