1. BetArena.cz >
2. Sportovní články

Královna motorsportu nepřináší fanouškům pouze radost z rychlosti a technologického pokroku. Historie šampionátu je bohužel lemována také fatálními nehodami. Následující přehled mapuje nejtragičtější události na závodních okruzích.

Foto: DPPI, DPPI Media / Alamy / Profimedia

Nejtragičtější úmrtí v historii Formule 1 a jejich dopady na bezpečnost

Formule 1 byla vždy o posouvání limitů. S velkou rychlostí však přichází i velké riziko. A ne vždy nehody skončí bezpečným vystoupením jezdce z rozbitého monopostu. Mnohdy závodníci zaplatili za svou vášeň tu nejvyšší cenu. Níže si chronologicky představíme deset tragických úmrtí v královně motorsportu. Zároveň si popíšeme, jaký měla dopad na posílení bezpečnosti závodníků i diváků.

Wolfgang von Trips (Německo) – Velká cena Itálie 1961

Wolfgang von Trips mohl v roce 1961 přepsat historii a stát se prvním německým šampionem. Pilotovi Ferrari stačilo v Monze skončit alespoň na třetím místě. Jeho závod ale tragicky skončil hned ve druhém kole, když se v zatáčce Parabolica srazil s monopostem Jima Clarka. Vůz von Tripse se vymrštil do vzduchu a narazil do nízkého oplocení, za nímž stála řada fanoušků.

Samotného závodníka nehoda vymrštila z kokpitu, načež na následky fatálních zranění zemřel. Kromě něj však přišlo o život dalších 15 lidí, kteří stáli za oním plotem. Kvůli tomu se tato nehoda stala jednou z nejtragičtějších událostí v historii Formule 1. Na jejím základě došlo k přehodnocení ochrany diváků – začaly se stavět pevnější bariéry a fanoušci byli odsunuti z bezprostřední blízkosti trati do bezpečnější vzdálenosti.

Lorenzo Bandini (Itálie) – Velká cena Monaka 1967

Lorenzo Bandini byl v Itálii považován za jednoho z nejlepších závodníků tehdejší doby. Ovládl 24hodinové závody v Le Mans a Daytoně. Ve Formuli 1 pak závodil ve Ferrari, a to až do osudné Velké ceny Monaka v roce 1967.

V 82. kole slavné grand prix se Bandini nacházel na druhé pozici za Dannym Hulmem. V přístavní šikaně však ztratil kontrolu nad svým vozem, narazil levým kolem do svodidla a ve smyku narazil do sloupu veřejného osvětlení za slaměnou bariérou. Tento náraz vůz převrátil, načež se unikající palivo od jisker či rozpálených částí vozu vznítilo.

Bandini byl v ohnivém pekle uvězněn několik minut, a to i proto, že traťoví komisaři neměli ochranné obleky ani dostatečně výkonné hasicí přístroje. Po vyproštění navíc došlo k dalšímu vznícení, což už tak zoufalému zdravotnímu stavu pilota nepřispělo. Italský závodník utrpěl popáleniny na více než 70 procentech těla a svým zraněním o tři dny později v nemocnici podlehl.

Neštěstí vedlo k několika zásadním změnám – byly zakázány slaměné balíky jakožto bariéry, zásadně se uspíšil vývoj ohnivzdorných overalů a maršálové s hasiči začali být pro podobné incidenty lépe vybavováni.

Jochen Rindt (Rakousko) – Velká cena Itálie 1970

Rakouský pilot Jochen Rindt byl v sezoně 1970 nezastavitelný. Na čele šampionátu měl obrovský náskok a bylo jasné, že se stane mistrem světa. Bohužel je zároveň jediným jezdcem, kterému byl tento titul udělen posmrtně.

Jeho fatální nehoda se, podobně jako v případě Wolfganga von Tripse, stala na okruhu v Monze. Dokonce tomu bylo i ve stejné zákrutě, tedy Parabolice. Během tréninku jeho Lotusu selhala hřídel přední brzdy. Vůz prudce zatočil doleva a narazil do ocelových svodidel.

Hlavním problémem u rakouského závodníka bylo, že si nezapínal bezpečnostní pásy tak, jak by měl. Spodní popruhy si nechával záměrně volné, aby v případě, kdy by auto začalo po nárazu hořet, jej mohl co nejrychleji opustit.

Právě toto se mu stalo osudné, jelikož při tvrdém čelním nárazu se jeho tělo setrvačností sesunulo do přední části kokpitu a spona hrudních pásů mu způsobila fatální zranění průdušnice a krční páteře. Od té doby se začalo přísně dbát na kompletní používání pětibodových či šestibodových pásů.

François Cevert (Francie) – Velká cena USA 1973

Francouzský pilot François Cevert byl považován za budoucího šampiona a nástupce Jackieho Stewarta. Jeho život vyhasl během kvalifikace na poslední závod sezony 1973 v americkém Watkins Glen.

V rychlé sekci, kterou všichni znali pod názvem „Esses“, najel Cevert se svým Tyrrellem příliš blízko k obrubníku, kvůli čemuž se stal monopost neovladatelným. Následně narazil do svodidel na jedné straně trati, od nichž se odrazil a čelně naboural do bariéry na druhé straně.

Náraz to přitom byl tak obrovský, že svodidla monopost doslova rozřízla a francouzský závodník byl na místě mrtev. Scenérie nehody byla natolik strašná, že traumatizovala všechny jezdce. Jackie Stewart, jenž měl jet svou stou a zároveň poslední GP, do následného závodu nenastoupil a okamžitě ukončil kariéru.

Cevertova havárie naplno odhalila smrtelné nebezpečí špatně nainstalovaných ocelových svodidel, která se při nárazu mohla změnit ve smrtící gilotinu. Následovaly investice do bezpečnějšího ukotvení bariér a postupné nahrazování těchto typů bariér na nejnebezpečnějších úsecích okruhů za deformační zóny.

Tom Pryce (Velká Británie) – Velká cena JAR 1977

Tom Pryce se stal v roce 1977 obětí jedné z nejbizarnějších a zároveň nejděsivějších nehod v dějinách motorsportu. Během Velké ceny Jižní Afriky v Kyalami odstavil Renzo Zorzi svůj vůz na cílové rovince kvůli požáru motoru. Toho si všimli dva traťoví maršálové, kteří se bez povolení vydali přes trať, aby oheň uhasili.

V tu chvíli se ale za slepým horizontem objevily další monoposty, a to v rychlosti, která se pohybovala kolem 270 km/h. V jednom z nich seděl i Pryce, který srazil devatenáctiletého maršála Jansena van Vuurena.

Mladík ze zjevných důvodů nepřežil, nicméně situace měla fatální následky i pro velšského závodníka. Sražený maršál totiž držel v ruce těžký hasicí přístroj, jenž jezdce zasáhl do hlavy a strhl mu helmu. Pryce byl mrtvý, zatímco jeho vůz pokračoval dál v plné rychlosti po rovince, dokud v první zákrutě nenarazil do bariér.

Tato nehoda vyvolala okamžitou změnu v organizaci závodů. Došlo k zavedení extrémně přísných pravidel pro pohyb traťových komisařů, kteří od té doby nesmějí vstoupit na trať bez výslovného pokynu ředitelství závodu.

Ronnie Peterson (Švédsko) – Velká cena Itálie 1978

Ronnie Peterson byl jednou z hvězd Formule 1 sedmdesátých let. I on však zaplatil za závodění nejvyšší cenu, byť se tak nestalo přímo na trati. „SuperSwede” se zapletl do masivní hromadné havárie během Velké ceny Itálie 1978. Kvůli chybě startéra byla zelená světla rozsvícena dříve, než zadní vozy stihly dokončit zaváděcí kolo, což vedlo k velké skrumáži v první šikaně.

Petersonův Lotus srážku odnesl nejvíce. Nejprve narazil do svodidel, načež do něj naboural Vittorio Brambilla. Vůz vzplanul, nicméně ostatním jezdcům se povedlo švédského závodníka vytáhnout. Ačkoliv měl polámané obě nohy, jeho stav nebyl považován za život ohrožující.

Vše se ale změnilo po převozu do nemocnice. Jeho zranění způsobila tukovou embolii, na jejíž následky zemřel. Následkem této skutečnosti bylo vybudování profesionálního záchranného systému ve Formuli 1 pod vedením Sida Watkinse. Bylo zavedeno, že plně vybavený vůz (Medical Car) s lékařem musí vždy následovat jezdce během celého prvního kola. Došlo také k razantnímu zpřísnění startovních procedur a standardizaci startovních světel.

Gilles Villeneuve (Kanada) – Velká cena Belgie 1982

Charismatický kanadský závodník a velký oblíbenec Enza Ferrariho zahynul při kvalifikaci na Velkou cenu Belgie 1982, když se v plné rychlosti snažil předjet pomalu jedoucí vůz Jochena Masse. Německý pilot se snažil uhnout, nicméně v klíčový moment zvolil stejnou stranu trati jako jeho protivník. Villeneuvův monopost najel na Massovo zadní kolo, vznesl se do vzduchu a při sérii kotrmelců se zcela rozpadl.

Samotný pilot byl katapultován i se sedačkou a dopadl do záchytných plotů na okraji trati. Následkem této skutečnosti byla fatální zlomenina krční páteře, kvůli níž později v nemocnici zemřel.

Tato tragédie urychlila přechod k mnohem pevnějším kokpitům z karbonu namísto hliníku, jelikož dokážou obrovskou energii nárazu pohltit tak, aby se vůz neroztrhl a jezdec nebyl vymrštěn ven. Zároveň nehoda podpořila blížící se zákaz tzv. „ground-effect“ vozů, jež díky přísavnému efektu dosahovaly v zatáčkách těžko zvladatelných rychlostí.

Roland Ratzenberger (Rakousko) – Velká cena San Marina 1994

Závodní víkend v San Marinu v roce 1994 se dodnes považuje za nejčernější kapitolu v historii Formule 1. Už během pátečního tréninku havaroval brazilský závodník Rubens Barrichello, jenž však vyvázl „pouze“ s pohmožděninami, zlomeným nosem a poraněním ruky.

O den později už ale byl scénář tragičtější. Během kvalifikace se na monopostu Rolanda Ratzenbergera ulomilo přední přítlačné křídlo, které bylo poškozeno při dřívějším vyjetí mimo trať. Rakouský pilot ztratil přítlak a v rychlosti přes 300 km/h čelně narazil do betonové zdi v zatáčce Villeneuve, přičemž utrpěl smrtelnou frakturu spodiny lebeční.

Jeho nehoda byla prvním smrtelným incidentem během závodního víkendu Formule 1 po dlouhých dvanácti letech. Přímým důsledkem bylo nedělní ranní krizové setkání jezdců, kteří se v šoku z Ratzenbergerovy smrti dohodli na okamžitém znovuzaložení Asociace jezdců Grand Prix (GPDA) za účelem tvrdého prosazování bezpečnostních změn u vedení FIA. Nehoda navíc drasticky ukázala nutnost ochrany krční páteře, což položilo základy pro pozdější vývoj záchranného systému krku a hlavy (HANS).

Ayrton Senna (Brazílie) – Velká cena San Marina 1994

Tragédii celého víkendu v Imole podtrhl samotný nedělní závod, během nějž F1 přišla o jednu ze svých největších legend. Trojnásobný šampion Ayrton Senna narazil v rychlosti přes 200 km/h do betonové zdi v nechvalně známé zatáčce Tamburello. Odlomený kus zavěšení při nárazu prorazil Sennovu helmu a způsobil mu fatální zranění hlavy.

Situace byla o to mrazivější, že život brazilského závodníka vyhasl jen pár hodin poté, co se postavil do čela jezdců, kteří chtěli obnovit výše zmíněnou GPDA. Tato událost byla definitivním spouštěčem masivní bezpečnostní revoluce, kterou tato organizace začala vymáhat. Okamžitě se začaly přestavovat okruhy, zavedly se zvýšené bočnice kokpitu, vozy byly zpomaleny a do kol byla instalována přídržná lanka, aby při nárazu neodlétávala a nezasáhla jezdce.

Jules Bianchi (Francie) – Velká cena Japonska 2014

Královna motorsportu se díky novým bezpečnostním opatřením obešla bez další smrtelné nehody dlouhých dvacet let. K další tragédii totiž došlo až během Velké ceny Japonska v roce 2014. Tehdy okruh v Suzuce sužoval prudký déšť, což na klikaté trati bylo už samo o sobě nebezpečné.

Kluzký povrch nejprve poslal do svodidel Adriana Sutila. Jezdec Force India skončil v bariérách bez větších zranění. Jeho vůz však přijel odklidit jeřáb, jenž se nakonec stal osudným jinému jezdci, a to Julesi Bianchimu.

Francouzský závodník totiž ztratil kontrolu nad svým monopostem v té samé sekvenci jako Sutil. Jeho vůz následně v obrovské rychlosti zamířil přímo pod zmiňovaný jeřáb. Bianchi si způsobil rozsáhlé poranění mozku a po devíti měsících v kómatu zemřel.

Nehoda talentovaného jezdce vedla ke dvěma revolučním bezpečnostním změnám. První byl Virtuální safety car (VSC), který nutí jezdce okamžitě zpomalit na předem daný rychlostní limit v nebezpečných úsecích bez nutnosti výjezdu fyzického vozu na trať. Druhým a nejviditelnějším důsledkem bylo definitivní zavedení titanového ochranného oblouku „Halo“, který od roku 2018 chrání hlavu jezdců před letícími předměty a těžkými překážkami.

Seznam smrtelných nehod ve Formuli 1 od roku 1950

Jezdci, které jsme si vyjmenovali výše, bohužel nebyli jedinými, pro něž byla účast v královně motorsportu osudová. Celkem si seriál Formule 1 vyžádal 52 životů. Následující seznam obsahuje piloty, kteří zahynuli následkem fatálních nehod během oficiálních eventů F1.