Historie Ligy mistrů ve fotbale (1.)

Nejprestižnější trofej klubového fotbalu, po které touží miliony lidí. Od malých dětí až po ty nejlepší fotbalisty. Řeč je samozřejmě o fotbalové Lize mistrů, ke které její slavná hymna patří stejně jako její hvězdy. A to jak ty v logu, tak přímo na trávníku. Nahlédněte s námi do historie této slavné soutěže.

Přechod z PMEZ na LM – Ročník 1992/93
Ročník 1993/94 – Ročník 1994/95

Foto: ČTK/AP/Luca Bruno

Rozlučte se s PMEZ, přichází LM

Pohár mistrů evropských zemí. Dnes by se nad takovým názvem odborníci na marketing asi zhrozili. Nenechte se ale odradit krkolomným jménem – šlo o výkladní skříň evropského fotbalu. O soutěž, která předcházela dnešní Lize mistrů. Hrála se nepřetržitě od roku 1955 až do roku 1992. Pak ale přišel čas na změnu.

Tlak od majitelů bohatých klubů sílil. Už nechtěli, aby jejich mnohamilionové investice hrály zápasy proti slabším mužstvům v PMEZ. Majitel milánského AC Silvio Berlusconi začal mluvit o evropské lize, která by proti sobě svedla to nejlepší na starém kontinentu. Že je vám to povědomé? Ano, myšlenky na určitou formu superligy do fotbalu nepřišly až s Florentinem Pérezem nebo Andreou Agnellim.

Zpět ale do 90. let minulého století. UEFA měla pod vedením Lennarta Johanssona za úkol největší evropskou soutěž zrenovovat a zatraktivnit. A také dostat pod kontrolu nejen velké kluby, ale i příjmy z televizních a reklamních práv. Ta prodala marketingové firmě TEAM Marketing AG ze švýcarského Lucernu, která přinesla do Ligy mistrů řadu nadnárodních společností. Ty chtěly být na oplátku vidět jak na stadionech, tak při televizních přenosech. Zbrusu nová UEFA Champions League tedy mohla začít.

Vsaďte si na Ligu mistrů s bonusem za registraci

Liga mistrů 1992/93: nový název, ale už rok starý formát

Kdo by čekal s novou značkou i nový formát soutěže, ten by měl pravdu jen z části. Liga mistrů sice měla poměrně nový systém, debutoval ale už v sezoně 1991/92. I proto bývá někdy označován jako nultý ročník Ligy mistrů. Památnou jízdu v něm zažila pražská Sparta, která došla až do semifinálové skupiny, kde porazila i pozdějšího vítěze z Barcelony.

Tím jsme trochu naznačili i formát ročníku 1992/93. Ten byl následující.

• Prvního ročníku Ligy mistrů se účastnilo 32 klubů (i s předkolem 36)
• Novinkou bylo předkolo, které přibylo se vznikem několika států po rozpadu Sovětského svazu a přidáním zástupců Izraele a Faerských ostrovů
• Následovalo první kolo (32 týmů) a druhé kolo (16) hrané vyřazovacím způsobem na dva zápasy doma a venku
• Zbývajících osm klubů bylo rozděleno do dvou skupin po čtyřech, kde každý hrál s každým dvakrát a jen vítěz skupiny prošel do mnichovského finále

Týmy z předkola žádný zázračný příběh o podceňovaném outsiderovi nenapsaly. Všechny čtyři postupující celky skončily v následném prvním kole a až na výjimku v podobě lotyšského Skonta si všechny odnesly pořádný příděl. O jeden z nich se zasloužilo AC Milán, které v součtu obou zápasů smetlo Lublaň 7:0. V prvním kole už se představily všechny celky, včetně těch nejslavnějších.

Ale zatímco Olympique Marseille přejel Glentoran celkově 8:0, obhájce trofeje z Barcelony se natrápil s norským Vikingem. Jedinou branku tohoto dvojzápasu dal barcelonský Amor. Na dlouho ale Katalánce nezachránil. Ti padli ve druhém kole, kdy po nadějné remíze z Moskvy neudrželi doma proti CSKA dvoubrankové vedení a na obhajobu mohli zapomenout. Nadále dominovalo milánské AC, které ve druhém kole ve dvou zápasech vyřídilo Slovan Bratislava výsledkem 5:0.

AC neztratilo ve skupině ani bod, Marseille ale mělo co dělat

AC si skvěle počínalo i v semifinálové skupině, kterou vyhrálo o šest bodů před Göteborgem s působivým skóre 11:1. Cesta druhého finalisty byla o poznání trnitější. Odpor kladlo Olympiquu Marseille ve druhém kole už Dinamo Bukurešť. Pravé drama ale přinesla až semifinálová skupina. Do jejího posledního hracího dne šel Olympique se sedmi body (za výhru byly dva body) a stejně na tom byli skotští Rangers.

Ti hráli doma s beznadějně posledním CSKA, zatímco Francouzi jeli do Brugg. V Belgii svůj úkol díky Bokšićově gólu splnili, zatímco Rangers s ruským armádním celkem hráli bez branek. O finalistech prvního ročníku tedy bylo jasno.

Favoritem finále bylo rozhodně AC Milán, které navíc před sezonou přetáhlo Olympique vítěze Zlatého míče z roku 1991 Jean-Pierra Papina. Nešlo přitom o jedinou hvězdu v kádru italského mistra. Do finále vyběhli v obraně Maldini s Baresim, zálohu řídili Rijkaard a Lentini, před příchodem Papina nejdražší hráč světa. V útoku byl zase Marco van Basten. Jeden důležitý Nizozemec přesto trenéru Capellovi scházel. Zranění totiž do zápasu nepustilo Ruuda Gullita. Italské mužstvo bylo sice ve finále lepší, na vítězství to ale nestačilo.

Olympique byl outsiderem, sám měl ale velkou kvalitu. Jména jako Barthez, Desailly, Deschamps, Völler nebo Bokšić buď už fotbalový svět znal, případně se je brzy naučil. O vítězství 1:0 nakonec rozhodla hlavička stopera Boliho, který si ve 43. minutě naskočil na rohový kop. Olympique Marseille se tak stal vůbec prvním šampionem Ligy mistrů.

Přesto se dodnes s jeho triumfem pojí určitá pachuť. Uběhlo jen pár týdnů od finálového zápasu, když byli francouzský klub a jeho prezident Bernard Tapie obviněni z uplácení. Tapie měl šest dní před finále podplatit v lize hráče Valenciennes, aby si Olympique zajistil ligový titul a zároveň, aby mu soupeř před utkáním s AC Milán nezranil jeho klíčové hráče.

Pozdější vyšetřování pak odhalila další provinění, včetně položky v rozpočtu, která byla užívána přímo na úplatky. Prezident Tapie nakonec v roce 1997 skončil ve vězení. Reakce fotbalových orgánů ale byla rychlejší. Marseille přišlo o ligový titul ze sezony 1991/92, bylo přeřazeno do druhé ligy a UEFA ho vyloučila z příštího ročníku Ligy mistrů. Nikdy se ale neprokázalo, že by Olympique uplácel i v zápasech Champions League. Titul prvního šampiona této soutěže mu tedy zůstal.

• Zajímavost ročníku: Zvláštní dohru měl dvojzápas prvního kola mezi Stuttgartem a Leedsem. Němci doma vyhráli 3:0 a mysleli si, že i přes venkovní prohru 1:4 postupují díky gólu na hřišti soupeře. Ukázalo se ale, že Stuttgart nasadil více než povolené tři cizince. Byla z toho tedy kontumace 0:3 a muselo se odehrát třetí utkání na neutrální půdě. To na barcelonském Nou Campu vidělo jen osm tisíc fanoušků. Dál šel nakonec Leeds po vítězství 2:1.
• Číslo ročníku: 28 – V pouhých 28 letech odehrál střelec Marco van Basten své poslední utkání v kariéře. Nizozemského zabijáka trápila četná zranění, přesto stihl za AC Milán v ročníku 1992/93 nasázet 20 gólů. Dal se dohromady i pro finále Ligy mistrů, v něm ale prohru neodvrátil a v závěru opět kvůli zranění střídal. Následující dva roky se snažil o návrat, v srpnu 1995 ale musel definitivně ukončit svou hráčskou kariéru.
• Československá stopa: Každou zemi zastupoval jen její mistr, v případě Československa to byl Slovan Bratislava. Ten v prvním kole pohodlně přešel přes maďarský Ferencváros (4:1 a 0:0), ale ve druhém kole nestačil na pozdějšího finalistu z Milána (0:1 a 0:4).

Liga mistrů 1993/94: Marseille místo obhajoby čekala druhá liga

Kdo čekal, že s ustálením jména Ligy mistrů přijde i pokračování ve shodném formátu, mýlil se. Zatímco v posledních dvou ročnících se ze skupin šlo rovnou do finále, v sezoně 1993/94 přibylo ještě semifinále hrané na jeden zápas. Pojďme ale na samotný začátek ročníku.

Do něj vstupovalo 42 týmů a vůbec poprvé mezi nimi byl i zástupce samostatné České republiky. Poklidné rozdělení na Česko a Slovensko mohla jen závidět Jugoslávie, kterou kromě mezinárodních sankcí podruhé v řadě postihlo i vyloučení z Ligy mistrů. Partizan Bělehrad tak nedostal šanci navázat na úspěchy Crvene Zvezdy, která v roce 1991 celou soutěž vyhrála ještě pod názvem Pohár mistrů evropských zemí.

Mimo hru byl i obhájce trofeje z Marseille, který pykal za zmíněnou korupční kauzu a v této sezoně hrál jen druhou francouzskou ligu. Toho využil poražený finalista AC Milán a z Francie přetáhl Marcela Desaillyho. Tím nákupy milánského AC nekončily. Po finálové porážce z minulé sezony prezident klubu Silvio Berlusconi opět sáhl do kapsy a z Fiorentiny koupil Briana Laudrupa. Berlusconi se tehdy dostával na vrchol moci, poprvé se stal italským premiérem a úspěch jeho klubu by pro něj byl výbornou reklamou.

Opět se začínalo předkolem, ve kterém se poprvé představila mužstva z Walesu nebo Moldavska. Hlavní favoriti se ale opět zapojili až v prvním kole, ani jeden z pozdějších finalistů ale nepůsobil přesvědčivě. Hlavně Barcelona byla na pokraji vyřazení, proti kyjevskému Dynamu ale zvládla velký obrat. Po úvodní prohře 1:3 doma triumfovala 4:1 a šla dál. Ve druhém kole si snadno poradila s Austrií Vídeň (3:0 a 2:1) a do skupiny pohodlně prošel i AC Milán, který vyřídil Kodaň (6:0 a 1:0).

Semifinále s jasným průběhem

Vznikly tak čtvrtfinálové skupiny, ve kterých se Barcelona utkala s Monacem, Spartakem Moskva a Galatasarayem. AC Milán pak čekalo Porto, Werder Brémy a Anderlecht.

Barcelona po čtyřech výhrách a dvou remízách se skóre 13:3 postoupila z prvního místa a do semifinále s sebou vzala i druhé Monaco. O poznání těžší to měl milánský klub, který ve skupině vyhrál jen dvakrát, dal pouhých šest branek a jen těsně uhájil první příčku. Tu mu nakonec nedokázalo vzít Porto a bylo tak jasno o semifinálových dvojicích. AC Milán šlo na Monaco vedené Arsènem Wengerem, Barcelona zase na Porto. Vítězové skupin měli přitom výhodu domácího prostředí.

Obě semifinále se hrála ve stejný den a v tentýž čas. Dnes by nad tím organizátoři asi kroutili hlavou, přece jen naproti co nejvyšší sledovanosti se jde trochu jinak. Kdo ale udělal krok správným směrem, byly oba domácí celky. Jak AC Milán, tak Barcelona vyhrály přesvědčivě 3:0 a 18. května 1994 je čekalo finále v Athénách.

Oba týmy byly nabité hvězdami. Trenér Barcelony Johan Cruijff spoléhal na Ronalda Koemana, který byl i jako obránce nejlepším střelcem ročníku, v záloze už hrál tehdy 23letý Pep Guardiola. V útoku pak měl Cruijff k dispozici Romária se Stoichkovem. AC Milán měl také silný útok s Massarem a Savićevićem, obavy trenéru Capellovi ale dělala obrana. Trest za vyloučení nepustil do hry Costacurtu, za žluté karty pak pykal kapitán Baresi.

Po 90 minutách to ale nikomu nevadilo. Dva góly Massara a branky Savićeviće s Desaillym přinesly debakl 4:0. I Barcelona byla přitom za svůj výkon chválená, na tehdejší AC to ale zkrátka nestačilo. Italský deník La Repubblica viděl příčiny milánského triumfu jasně: „Tváří v tvář pragmatismu, kompaktnosti a taktické zralosti se Barcelona rozsypala jako nakřáplý skleněný pohár.“ V tu chvíli nicméně nikdo nemohl tušit, že se Katalánci do dalšího finále Champions League podívají až v roce 2006.

• Zajímavost ročníku: Vůbec poprvé si předkolo Ligy mistrů zahrál i mistr Gruzie. Tam ale cesta Dinama Tbilisi také skončila, a to i přes výsledky 2:1 a 1:1 proti severoirskému Linfieldu. Vyšlo totiž najevo, že se Gruzínci snažili před prvním utkáním podplatit rozhodčího. UEFA je pak ze soutěže vyloučila.
• Číslo ročníku: 6 – jen šest branek dal pozdější šampion z AC Milán ve stejném počtu zápasů ve čtvrtfinálové skupině. Polovinu těchto branek přitom dalo AC doma Portu, před kterým celou skupinu vyhrálo.
• Česká stopa: Prvním zástupcem samostatné České republiky byla pražská Sparta. Ta si v prvním kole díky dvěma gólům Horsta Siegla poradila s AIK Stockholm (0:1 a 2:0). Ve druhém kole ale po výsledcích 0:1 a 2:4 nestačila na belgický Anderlecht. Tři góly Letenským nasázel Luc Nilis, druhý nejlepší střelec celého ročníku.

Liga mistrů 1994/95: nová vysílací smlouva přinesla změnu formátu

Dva ročníky Ligy mistrů byly odehrány, až v sezoně 1994/95 se ale tato soutěž dostala kompletně pod hlavičku Champions League. Do té doby se pod tímto názvem hrálo, až když v soutěži zbývalo 16 týmů. Zároveň poprvé šampioni některých menších fotbalových zemí šli místo do Ligy mistrů do Poháru UEFA (předchůdce dnešní Evropské ligy). Největší změna se pak týkala formátu celé soutěže.

Po vypršení smlouvy mezi organizací UEFA a Evropskou vysílací unií (EBU) měli organizátoři volnější ruce, co se týče herního formátu. Následovalo vytvoření jediného kvalifikačního kola, po kterém se hrálo ve čtyřech základních skupinách po čtyřech mančaftech. Z nich postupovaly dva nejlepší týmy do vyřazovací fáze, která se skládala ze čtvrtfinálových a poté semifinálových dvojzápasů. Jen finále se hrálo na jedno utkání a v roce 1995 ho hostil vídeňský stadion Ernsta Happela.

Do kvalifikačního kola naskočilo 16 mužstev, z nich ale jen Paris Saint-Germain zanechalo v soutěži výraznější stopu. Po postupu přes maďarský Vác čekala Pařížany skupina s Bayernem Mnichov, Spartakem Moskva a Dynamem Kyjev. Tou PSG doslova prolétlo a neztratilo ani bod. Zářil hlavně legendární útočník George Weah, který pak v kariéře prošel ještě AC Milán, Chelsea a Manchesterem City. A daří se mu i mimo fotbal. Od roku 2018 je prezidentem Libérie.

Vraťme se ale do základních skupin Ligy mistrů v ročníku 1994/95. Plný počet bodů jako PSG už nikdo nezískal, nejvíce se mu přiblížil nizozemský Ajax, který ztratil jen za dvě remízy. Spolu s ním proklouzlo do čtvrtfinále i AC Milán, které mělo stejně bodů jako třetí Casino Salcburk. Podobné drama nastalo i ve skupině A, kde Barcelona nechala jen na třetím místě Manchester United. Sir Alex Ferguson si tak musel na své největší evropské úspěchy s Red Devils ještě pár let počkat. A to i přes parádu, kterou právě v zápase s Barcelonou předvedl Lee Sharpe.

AC Milán postoupilo do třetího finále v řadě

Barcelonu i Manchester United ve skupině překvapivě předčil IFK Göteborg, pro který šlo o historicky jediný postup ze skupiny Ligy mistrů. I ve čtvrtfinále se Švédové drželi, s Bayernem Mnichov vypadli až kvůli brankám vstřelených na hřišti soupeře. Poměrně pohodlně šly dál týmy Ajaxu a AC Milán, mezi PSG a Barcelonou to pak bylo drama, které až sedm minut před koncem ve prospěch Francouzů rozsekl Guérin. Loňský finalista z Barcelony, kterému po zimním odchodu do Brazílie už chyběl Romário, tak skončil ve čtvrtfinále.

Ve finále ale opět nechybělo AC Milán, které se do rozhodujícího zápasu dostalo i ve třetím ročníku Champions League. Tentokrát dvakrát porazilo PSG a ve Vídni vyhlíželo Ajax, který v semifinále po úvodní remíze smetl doma Bayern 5:2. Oba finalisté spolu přitom už hrály ve skupině, kdy se dvakrát radoval Ajax.

A svěřencům Louise van Gaala to vyšlo i do třetice. Vzhledem k palebné síle Ajaxu se čekala ofenzivní podívaná, tu ale vystřídala opatrnost a taktika, kterou mělo AC opět skvěle zvládnutou. Přesto nakonec slavil Ajax, který razil úplně jinou cestu než bohatý AC Milán. Hráče z akademie, jako byli Seedorf nebo střelec rozhodující branky Kluivert, doplnili poměrně levnými nákupy. „Když už se máme rozhlížet v cizině, pak po mladých, talentovaných, ale zatím neznámých hráčích,“ měl jasno předseda klubu van Praag.

Do této kolonky perfektně zapadali Nigerijci Finidi George nebo Nwankwo Kanu. Jako mladý přišel do Ajaxu i Jari Litmanen. Talentovaní mladíci, které brzy znal celý svět, ale měli oporu i ve zkušenosti. Tu představoval Frank Rijkaard, který se do Ajaxu vrátil právě z AC Milán. Pro Rijkaarda bylo vídeňské finále zároveň posledním utkáním kariéry.

• Zajímavost ročníku: Cestu za možnou obhajobou zkomplikovali AC Milán vlastní fanoušci. Ti při utkání ve skupině trefili brankáře Salcburku plastovou lahví přímo do hlavy. Gólman musel střídat a odjet do nemocnice. Milánskému týmu byly za trest odebrány dva body a příští dvě utkání musel odehrát v Terstu.
• Číslo ročníku: 22 – dlouhých dvaadvacet let čekal nizozemský Ajax na triumf v nejprestižnější klubové soutěži. Počátkem 70. let třikrát v řadě ovládl Pohár mistrů evropských zemí, na tuto zlatou partu ale navázala až generace vedená trenérem Louisem van Gaalem.
• Česká stopa: Sparta šla do předkola, ve kterém ji ale vyřadil švédský Göteborg. Doma sice Letenští vyhráli gólem Budky 1:0, venku ale inkasovali hned dvakrát a s Ligou mistrů se rozloučili.

V dalším pokračování historie Ligy mistrů se podíváme na ročníky 1996, 1997 a 1998. Opět dojde na Ajax, hlavní role se ale ujme turínský Juventus. A poprvé v historii Champions League uvidíme český tým v základní skupině této soutěže.